Internet Explorer není podporovaný pro prezentování této stránky, doporučujeme přejít na jiný prohlížeč.
architektura
Muzeum umění Olomouc je jednou z mála institucí, která se intenzivně zabývá architekturou a vykazuje v tomto směru sbírkotvornou činnost. Se zhruba 23.000 položek se místní sbírka architektury řadí hned za kolekce Národního technického muzea, Národní galerie a Muzea města Brna. Začala se formovat koncem 70. let minulého století, v souvislosti s výstavní a publikační činností Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci, jmenovitě kurátora Pavla Zatloukala a jeho kolegy Vladimíra Šlapety, tehdejšího vedoucího oddělení architektury Národního technického muzea v Praze.
V 80. letech dvacátého století se rychle rozrůstá nový sbírkový fond mapující převáženě architektonickou produkci Moravy a Slezska z let 1850–1950. Sbírka obsahuje vedle plánové dokumentace vybraných staveb s důrazem na Olomouc a na mnohá další moravská města také výkresy z architektonických soutěží a rozsáhlé pozůstalosti architektů (například Lubomír a Čestmír Šlapetové, Oskar a Elly Oehlerovi, Hubert Aust, Karl Fischer, Jaroslav Kovář st., Jaroslav Kovář ml.).
Načítání obsahu…
Od 90. let minulého století se záběr sbírky rozšířil teritoriálně, časově i typologicky (o modely). Ve sbírce nově figurují práce významných zástupců avantgardní architektury (Jan Kotěra, Jaromír Krejcar, Jaroslav Fragner, Vít Obrtel, Bohuslav Fuchs). Přibývá dokumentace architektonické tvorby druhé poloviny 20. století reprezentující produkci státních projektových ústavů i práce výjimečných postav poválečné architektury: Karel Filsak, Alena Šrámková, Věra Machoninová, Karel Hubáček – Otakar Binar – Michal Brix – Petr Vaďura – Václav Králíček (SIAL), Václav Aulický s Janem Fišerem, Jindřich Pulkrábek, Miroslav Řepa, Lumír Lýsek, z regionálních autorů například Václav Capoušek, Tomáš Černoušek, Karel Typovský, Antonín Škamrada, Radim Pluskal, Zdeněk Coufal, Petr Brauner, Otto Schneider, Vít Janků. V užším výběru je zastoupena rovněž produkce současných architektonických ateliérů (Zdeněk Fránek, D.R.N.H., HŠH, Aulík-Fišer architekti, Jan Šépka).
Zahraniční tvorbu reprezentují například práce Magdaleny Jetelové, architektonická kresba Jana Kaplického The Kent house, žádanou položkou na středoevropských výstavách jsoupůvodní modely a dokumentace vizionářských projektů Heliopolis a Akustikon slovenské skupiny VAL – Alexe Mlynárčika, Viery Meckové a Ľudovíta Kupkoviče. Modelem televizního vysílače a horského hotelu Ještěd Karla Hubáčka a jeho liberecké skupiny Sial končí reprezentativní řada nově zhotovených modelů zásadních staveb české (a moravské) architektury.
Architektonickou sbírku dlouhodobě vedl prof. Pavel Zatloukal, emeritní ředitel Muzea umění Olomouc. V pozici kurátorů sbírky se vystřídali Helena Ryšlinková (Musilová), Jakub Potůček, Martina Mertová, Klára Jeništová.
Architektonická sbírka Muzea umění zahrnuje urbanistické studie, plánovou dokumentaci staveb a modely od 19. století po současnost. Její provenience je z velké části moravská, ale nezanedbatelná část souboru hranice Moravy překračuje. Velmi dobře je ve sbírce zastoupena architektonická produkce vztahující se k Olomouci 19. a první poloviny 20. století.
Podobu dnešní Olomouce a její urbanistický vývoj po roce 1900 výrazně ovlivnil vídeňský architekt Camillo Sitte (1843-1903). Jeho regulační plán z roku 1894 navázal na pozvolný rozvoj města, jež se začalo vymaňovat z hradebního sevření. Přední teoretik urbanismu tehdy pro západní část Olomouce navrhl po vzoru Vídně nebo Brna velkoměstskou okružní třídu, na niž měla navázat pestrá zástavba činžovních domů obemykajících rozmanitě tvarovaná veřejná prostranství. Smyčka tramvají obtáčela město na samé hraně městských parků. Architekt do olomouckého plánu vepsal své přesvědčení o svobodném formování města, podmíněném však organickým propojením nové zástavby se starou.
Plán královského hlavního města Olomouce. Rozšíření města podle projektu Camilla Sitteho, 1895, barevná litografie, papír, korekce akvarelem, 690×990 mm, značeno: „Plan der königl. Haupstadt Olmütz. Die Stadterweiterung nach der Enwurfe des Architekten Camillo Sitte, k. k. Regierungsrath in Wien/ Stadtbauamt 1895/ Verlag v. Ed. Hölzel/ Lith. und Druck v. O. Weigel in Wien“
Morava
V souvislosti s výstavní činností někdejší Oblastní galerie výtvarného umění, předchůdkyně dnešního Muzea umění Olomouc se již v 70. a 80. letech minulého století podařilo získat pro sbírku obsáhlé soubory mapující to nejlepší za architektonické produkce moravských měst.
Vedle Olomouce jsou to například Brno, Krnov, Kroměříž, Prostějov, Přerov, Šumperk nebo lázeňská města Jeseník, Teplice nad Bečvou a v neposlední řadě Luhačovice.
Luhačovický soubor staveb reprezentuje osobitý příspěvek umění přelomu 19. a 20. století. Dominuje mu regionalisticky podbarvená tvorba Dušana Jurkoviče (1868-1947), v architektonické podsbírce Muzea umění velmi dobře zastoupená.
Ve své době vzbudila pohádková architektura v luhačovickém údolí vášnivé emoce. Jedním z jejích zastánců byl i Jan Kotěra, který ocenil její původnost a volné zacházení s prvky lidového stavitelství. Na stránkách časopisu Volné směry, tribuny českého modernistického hnutí, Kotěra v roce 1904 píše: „Umění zde povstalo ne pouze v krajině, ale z ní, tvoří s ní harmonický celek“. Jurkovič se podle Kotěry „nežene za formou národopisnou sesbíranou, nýbrž vyjadřuje se formovou mluvou svou, přirozenou, tou, která pochází z krve.“
Jurkovičovy rekonstrukce i novostavby pro areál, jenž se ve své době stal živým centrem kulturního života Moravy, měly spojitost také s hledáním obecně platného národního rázu architektury, tedy s tématem v té době často diskutovaným českou inteligencí. Přesto lze v Jurkovičově luhačovických stavbách nalézt mnoho odkazů také na vídeňskou a britskou modernu. Z desítky jedinečných projektů pro Luhačovice představuje vrchol jeho tvorby Janův dům z roku 1902. K plánové dokumentaci uložené ve sbírce architektury nechalo Muzeum umění v roce 2003 zhotovit trojrozměrný model s hypotetickou rekonstrukcí uvažované barevnosti.
Načítání obsahu…
Hledání cest
Velmi dobře je v podsbírce architektury Muzea umění Olomouc zastoupena architektura meziválečného období, v četných příkladech reprezentující vrchol tehdejší architektonické tvorby.
Mezi akvizice Muzea umění Olomouc patří v roce 2013 získaný soubor výkresů brněnského funkcionalistického architekta Bohuslava Fuchse (1895-1972) pro sokolskou jednotu v Bystřici pod Hostýnem. Představuje starší fázi autorovy tvorby, období hledání dvacátých let. V tehdejších Fuchsových pracích, na nichž měl nemalý podíl i jeho kolega Josef Štěpánek (1889-1964), vidíme snahu postihnout architektonickým tvaroslovím dynamiku doby a touhu po jejím stylovém vyjádření. Formy rondokubismu, na nichž souběžně, avšak s jiným výsledkem, pracovali Fuchsovi pražští kolegové, se zde pojí s expresivním pojetím hmoty, vyjádřeným v lapidárních objemových celcích. Bohuslav Fuchs, rodák ze Všechovic u Bystřice pod Hostýnem, přispěl tímto projektem nejen do dějin české moderní architektury, ale výrazně jím obohatil i periferii – malé podhorské městečko, jemuž ve své době věnoval nemalou pozornost také z hlediska urbanistického rozvoje.
Patrně nejvýznamnějším architektem, který s Olomoucí spojil delší část svého života, byl Lubomír Šlapeta (1908-1983). Jeho obsáhlou pozůstalost – společně s odkazem jeho bratra Čestmíra Šlapety (1908-1999) – spravuje sbírka architektury Muzea umění Olomouc, které také v roce 2003 připravilo velký výstavní a publikační projekt. Podařilo se tak dílo této výjimečné architektonické dvojice představit na mnoha místech, i za hranicemi České republiky.
Prezentovaná olomoucká vila Stanislava Nakládala (ul. Polívkova 35) stojí na konci série návrhů luxusního individuálního bydlení, které Lubomír Šlapeta provedl v době mezi dvěma světovými válkami. Ztělesňuje tehdejší ideál funkčního a dispozičního řešení rodinného domu – kontinuální propojení jednotlivých místností, přímý kontakt se zahradou, ať už venkovním schodištěm, anebo terasou v úrovni patra. Jediným „dekorem“ čistých fasád se stává promyšlená geometrická kompozice odpovídající však účelnosti vnitřního uspořádání.
Dokumentace objektu ukazuje na komplexnost architektonické sbírky – od prováděcích projektů včetně nejmenších technických detailů až k publikačním výkresům, od fotografické dokumentace až k modelům. Novodobý model Nakládalovy vily nechalo Muzeum umění zhotovit v roce 1996 pro výstavní účely, ale také jako jeden z řady dvacítky modelů, jež postihují zásadní milníky v dějinách české a moravské moderní architektury.
Načítání obsahu…
Mašinismus / Sial
Absolventský projekt Václav Králíčka představuje raný doklad zvýšeného zájmu o technicistní architekturu, jemuž pak dala v českém prostředí konkrétní obsah značka Sial. Od utopických projektů, paralelních se světovou Hi-Tech architekturou (Yony Friedman, japonští metabolisté, anglický Archigram), se liberecké sdružení propracovalo k realizacím, jež vzbudily mezinárodní pozornost. Králíčkův projekt byl přitažlivý svojí dvojznačností – na jedné straně chtěl chránit kouzlo ohrožené pražské čtvrti Žižkova, na druhé straně zřetězenými konstrukcemi překračujícími historickou tkáň s nadsázkou potvrzoval nadšení z utopických vizí budoucnosti.
Ve sbírce architektury diplomní projekt budoucího člena Sialu posílil zaměření sbírky na tvorbu druhé poloviny 20. století. Akvizice prací z ateliéru Sial se pojí k výstavnímu projektu z roku 2010 a k publikaci Sial (anglická verze), která tvorbu tohoto výjimečného uskupení prvně zevrubně představila. Pro své přitažlivé grafické zpracování byla oceněna titulem Nejkrásnější české knihy v kategorii vědecké literatury.
Načítání obsahu…
Fikce
Původní model a dokumentaci projektu Heliopolis, zásadního díla z dějin slovenské architektury, získalo Muzeum umění Olomouc v roce 2010 jako jednu ze stěžejních akvizic pro projekt Středoevropského fóra Olomouc (SEFO).
Na rozdíl od libereckého architektonického uskupení Sial, jež pro svou holou existenci muselo alespoň část z projektů dovést k realizaci, architektonické práce slovenské skupiny VAL zůstaly vždy jen v rovině konceptu. Přesto však byly propracovány často do nejmenšího technického detailu, jak o tom svědčí Heliopolis, projekt olympijského města pro Vysoké Tatry anebo Akustikon, kinetická koncertní síň, jejíž projekt je rovněž v majetku Muzea umění Olomouc.
Alex Mlynárčik se svými kolegy vytvořil pro své utopické projekty samostatnou kategorii tzv. prospektivní architektury, která si ukrajuje vlastní díl z konceptuálního umění. Vize, jež v realitě československé normalizace mohly sotva počítat s uskutečněním, cílily více k hledání rovnováhy mezi společností, kulturou a přírodou – hledaly „cesty a aspekty zítřka“ [Voies et Aspectes du Lendemain], které daly vzniknout názvu této kreativní autorské trojice VAL. Detailnějkší informace o jejím díle poskytne a databáze CEAD.
Načítání obsahu…
Nové objevy
Akvizice regionální architektonické tvorby z éry socialismu pokračují navzdory tomu, že s nejtarší generací architektů Stavoprojektu už jsme se až na výjimky rozloučili. Příkladem je nedávná koupě konvolutu výkresů z přípravy na vnitropodnikovou soutěž Obchodního projektu Střediska spotřebních družstev (SSD). Slovenský architekt Lumír Lýsek, vedoucí bratislavské pobočky Obchodního projektu, v roce 1966 vítězí s projektem, který poslézerozpracovávají Vladimír Polesný, Ivo Kučírek a Alois Haltmar ze střediska 07 v Olomouci. Daří se tak dokumentovat obraz a někdejší ideály modernistické Olomouce, o něž postupnými přestavbami přicházíme. Současně rozšiřujeme akviziční záběr mapující tématiku novostaveb v historickém prostředí, která s ohledem na prominentní postavení městské památkové rezervace Olomouc mezi jinými cennými soubory v Čechách může sloužit jako podklad pro širší případovou studii.
Lumír Lýsek, Vítězný projekt administrativní budovy Jednota z vnitropodnikové soutěže Obchodního projektu Střediska spotřebních družstev (SSD), 1966, získáno pro sbírku architektury MUO 2023
Akvizice postmoderny
Nové výzvy pro akviziční politiku muzea představuje éra architektury transformační éry, lokální i středoevropské. Evidenční čísla dostávají první výkresy vzniklé v grafických počítačových programech a tištěné odpovídajícími reprografickými technikami, anebo přímo digitalizáty. Uchopení v Čechách opožděného nástupu postmoderní architektury, jejích slepých uliček a nástup nových tendencí v architektuře, ale šířeji i v urbanismu a péči o památky jsou dalším strategickým akvizičním cílem. Rukodělnou kreslířskou preciznost Michala Brixe, s níž vystihuje skladebné principy postmoderny, střídají v raných 90. letech první počítačové kresby. Výkresy Víta Janků a Martina Lubiče pro šumperskou spořitelnu reprezentují jedny z nejstaršíchtuzemských výstupů digitálních programů, tehdy pouze doplňujících dosud manuální skici a plány. Ověříme, zda efektní sestavy, s nimiž běžný program zápolil třeba celý den, spoluurčovaly výslednou podobu architektury.
