SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec)
Nástup stalinismu v Československu v roce 1948 vedl v architektuře ke zrušení privátních ateliérů, architekti museli přijmout zaměstnání ve státních projektových ústavech – Stavoprojektech. Ve libereckém Stavoprojektu se zformovala skupina architektů a konstruktérů zapálených pro svou práci. Využili liberální poměry před sovětskou invazí v srpnu 1968, odešli ze Stavoprojektu a v letech 1968-1971 fungovali pod značkou Sial – Sdružení architektů a inženýrů Liberec. Vůdčími osobnostmi sdružení, hledajícího východiska architektonické tvorby v technických inovacích, byli architekti Karel Hubáček a Miroslav Masák a statici Zdeněk Patrman a Václav Voda. Zásadní přínos Sialu pro českou architekturu století netkvěl jen ve zprostředkování tendencí, které se neslučovaly, nebo byly přímo v rozporu s oficiální doktrínou (mašinismus předjímající architekturu high tech), nýbrž i ve vytvoření invenčního a svobodomyslného prostředí, zaštiťovaného osobností Karla Hubáčka. Klíčovým dílem české architektury 2. poloviny 20. století se stal Hubáčkův a Patrmanův televizní vysílač s hotelem na Ještědu z let 1963-1973, oceněný v roce 1969 Perretovou cenou UIA. Neostalinistický politický režim 70. a 80. let házel Sialu klacky pod nohy, jeho členy donutil vrátit se do Stavoprojektu, zakázal jeho publicitu v domácím tisku. Liberečtí architekti se však nevzdali, podařilo se jim probít k zakázkám v zahraničí, od roku 1980 se úspěšně zúčastňovali velkých architektonických soutěží na Západě. Díky tomu Liberec předčil Prahu a stal se v těch letech nejvýznamnějším centrem české architektonické tvorby.