architektura

V souvislosti s výstavní činností někdejší Oblastní galerie výtvarného umění, předchůdkyně dnešního Muzea umění Olomouc se již v 70. a 80. letech minulého století podařilo získat pro sbírku obsáhlé soubory mapující to nejlepší za architektonické produkce moravských měst.

Vedle Olomouce jsou to například Brno, Krnov, Kroměříž, Prostějov, Přerov, Šumperk nebo lázeňská města Jeseník, Teplice nad Bečvou a v neposlední řadě Luhačovice.

Luhačovický soubor staveb reprezentuje osobitý příspěvek umění přelomu 19. a 20. století. Dominuje mu regionalisticky podbarvená tvorba Dušana Jurkoviče (1868-1947), v architektonické podsbírce Muzea umění velmi dobře zastoupená.

Ve své době vzbudila pohádková architektura v luhačovickém údolí vášnivé emoce. Jedním z jejích zastánců byl i Jan Kotěra, který ocenil její původnost a volné zacházení s prvky lidového stavitelství. Na stránkách časopisu Volné směry, tribuny českého modernistického hnutí, Kotěra v roce 1904 píše: „Umění zde povstalo ne pouze v krajině, ale z ní, tvoří s ní harmonický celek“. Jurkovič se podle Kotěry „nežene za formou národopisnou sesbíranou, nýbrž vyjadřuje se formovou mluvou svou, přirozenou, tou, která pochází z krve.“

Jurkovičovy rekonstrukce i novostavby pro areál, jenž se ve své době stal živým centrem kulturního života Moravy, měly spojitost také s hledáním obecně platného národního rázu architektury, tedy s tématem v té době často diskutovaným českou inteligencí. Přesto lze v Jurkovičově luhačovických stavbách nalézt mnoho odkazů také na vídeňskou a britskou modernu. Z desítky jedinečných projektů pro Luhačovice představuje vrchol jeho tvorby Janův dům z roku 1902. K plánové dokumentaci uložené ve sbírce architektury nechalo Muzeum umění v roce 2003 zhotovit trojrozměrný model s hypotetickou rekonstrukcí uvažované barevnosti.

Velmi dobře je v podsbírce architektury Muzea umění Olomouc zastoupena architektura meziválečného období, v četných příkladech reprezentující vrchol tehdejší architektonické tvorby.

Mezi akvizice Muzea umění Olomouc patří v roce 2013 získaný soubor výkresů brněnského funkcionalistického architekta Bohuslava Fuchse (1895-1972) pro sokolskou jednotu v Bystřici pod Hostýnem. Představuje starší fázi autorovy tvorby, období hledání dvacátých let. V tehdejších Fuchsových pracích, na nichž měl nemalý podíl i jeho kolega Josef Štěpánek (1889-1964), vidíme snahu postihnout architektonickým tvaroslovím dynamiku doby a touhu po jejím stylovém vyjádření. Formy rondokubismu, na nichž souběžně, avšak s jiným výsledkem, pracovali Fuchsovi pražští kolegové, se zde pojí s expresivním pojetím hmoty, vyjádřeným v lapidárních objemových celcích. Bohuslav Fuchs, rodák ze Všechovic u Bystřice pod Hostýnem, přispěl tímto projektem nejen do dějin české moderní architektury, ale výrazně jím obohatil i periferii – malé podhorské městečko, jemuž ve své době věnoval nemalou pozornost také z hlediska urbanistického rozvoje.

Ranou tvorbu Bohuslava Fuchse a jeho kolegy Josefa Štěpánka uvedla do širších souvislostí vývoje architektury, ale i společnosti, expoziční sonda Pohnutá historie/ Elektrárna a vila v Háji u Mohelnice (Prolink!) v roce 2023.

Patrně nejvýznamnějším architektem, který s Olomoucí spojil delší část svého života, byl Lubomír Šlapeta (1908-1983). Jeho obsáhlou pozůstalost – společně s odkazem jeho bratra Čestmíra Šlapety (1908-1999) – spravuje sbírka architektury Muzea umění Olomouc, které také v roce 2003 připravilo velký výstavní a publikační projekt. Podařilo se tak dílo této výjimečné architektonické dvojice představit na mnoha místech, i za hranicemi České republiky.

Prezentovaná olomoucká vila Stanislava Nakládala (ul. Polívkova 35) stojí na konci série návrhů luxusního individuálního bydlení, které Lubomír Šlapeta provedl v době mezi dvěma světovými válkami. Ztělesňuje tehdejší ideál funkčního a dispozičního řešení rodinného domu – kontinuální propojení jednotlivých místností, přímý kontakt se zahradou, ať už venkovním schodištěm, anebo terasou v úrovni patra. Jediným „dekorem“ čistých fasád se stává promyšlená geometrická kompozice odpovídající však účelnosti vnitřního uspořádání.

Dokumentace objektu ukazuje na komplexnost architektonické sbírky – od prováděcích projektů včetně nejmenších technických detailů až k publikačním výkresům, od fotografické dokumentace až k modelům. Novodobý model Nakládalovy vily nechalo Muzeum umění zhotovit v roce 1996 pro výstavní účely, ale také jako jeden z řady dvacítky modelů, jež postihují zásadní milníky v dějinách české a moravské moderní architektury.

Absolventský projekt Václav Králíčka představuje raný doklad zvýšeného zájmu o technicistní architekturu, jemuž pak dala v českém prostředí konkrétní obsah značka Sial. Od utopických projektů, paralelních se světovou Hi-Tech architekturou (Yony Friedman, japonští metabolisté, anglický Archigram), se liberecké sdružení propracovalo k realizacím, jež vzbudily mezinárodní pozornost. Králíčkův projekt byl přitažlivý svojí dvojznačností – na jedné straně chtěl chránit kouzlo ohrožené pražské čtvrti Žižkova, na druhé straně zřetězenými konstrukcemi překračujícími historickou tkáň s nadsázkou potvrzoval nadšení z utopických vizí budoucnosti.

Ve sbírce architektury diplomní projekt budoucího člena Sialu posílil zaměření sbírky na tvorbu druhé poloviny 20. století. Akvizice prací z ateliéru Sial se pojí k výstavnímu projektu z roku 2010 a k publikaci (proklik do archivu a obchodu, k dispozici ang. verze!), která tvorbu tohoto výjimečného uskupení prvně zevrubně představila. Pro své přitažlivé grafické zpracování byla oceněna titulem Nejkrásnější české knihy v kategorii vědecké literatury.

Původní model a dokumentaci projektu Heliopolis, zásadního díla z dějin slovenské architektury, získalo Muzeum umění Olomouc v roce 2010 jako jednu ze stěžejních akvizic pro projekt Středoevropského fóra Olomouc (SEFO).

Na rozdíl od libereckého architektonického uskupení Sial, jež pro svou holou existenci muselo alespoň část z projektů dovést k realizaci, architektonické práce slovenské skupiny VAL zůstaly vždy jen v rovině konceptu. Přesto však byly propracovány často do nejmenšího technického detailu, jak o tom svědčí Heliopolis, projekt olympijského města pro Vysoké Tatry anebo Akustikon, kinetická koncertní síň, jejíž projekt je rovněž v majetku Muzea umění Olomouc.

Alex Mlynárčik se svými kolegy vytvořil pro své utopické projekty samostatnou kategorii tzv. prospektivní architektury, která si ukrajuje vlastní díl z konceptuálního umění. Vize, jež v realitě československé normalizace mohly sotva počítat s uskutečněním, cílily více k hledání rovnováhy mezi společností, kulturou a přírodou – hledaly „cesty a aspekty zítřka“ [Voies et Aspectes du Lendemain], které daly vzniknout názvu této kreativní autorské trojice VAL. Detailnější informace o jejím díle poskytne a databáze CEAD.

Akvizice regionální architektonické tvorby z éry socialismu pokračují navzdory tomu, že s nejstarší generací architektů Stavoprojektu už jsme se až na výjimky rozloučili. Příkladem je nedávná koupě konvolutu výkresů z přípravy na vnitropodnikovou soutěž Obchodního projektu Střediska spotřebních družstev (SSD). Slovenský architekt Lumír Lýsek, vedoucí bratislavské pobočky Obchodního projektu, v roce 1966 vítězí s projektem, který poslézerozpracovávají Vladimír Polesný, Ivo Kučírek a Alois Haltmar ze střediska 07 v Olomouci. Daří se tak dokumentovat obraz a někdejší ideály modernistické Olomouce, o něž postupnými přestavbami přicházíme. Současně rozšiřujeme akviziční záběr mapující tématiku novostaveb v historickém prostředí, která s ohledem na prominentní postavení městské památkové rezervace Olomouc mezi jinými cennými soubory v Čechách může sloužit jako podklad pro širší případovou studii.

Nové výzvy pro akviziční politiku muzea představuje éra porevoluční architektury, lokální i středoevropské. Evidenční čísla dostávají první výkresy vzniklé v grafických počítačových programech a tištěné odpovídajícími reprografickými technikami, anebo přímo digitalizáty. Uchopení opožděného nástupu postmoderní architektury, její slepé uličky, nástup nových tendencí v architektuře, ale šířeji i v urbanismu a péči o památky jsou dalším strategickým akvizičním cílem. Práci z raných 90. let dvojice místních autorů Víta Janků a Martina Lubiče pro šumperskou spořitelnu prezentují jedny z nejstarších výstupů počítačových programů, tehdy pouze doplňujících dosud manuální skici a výkresy. Ověříme, zda efektní sestavy, s nimiž běžný program zápolil třeba celý den, spoluurčovaly výslednou podobu architektury.