Budovy

Novou podobu objektu vtiskli zejména místní stavitel Jaroslav Kovář st. a mnichovský sochař Moritz Lau. Změny doznalo především uliční průčelí, které od té doby představuje osobitou syntézu posecesního neoklasicismu vídeňské provenience a inspirace kořenící i v pražském kubismu. V roce 1926 zde byl po adaptaci části interiérů otevřen Rádio bar a přístavbou v témže roce vzniklo i kino. Roku 1967 pak bylo v prostorách zrušeného baru zpřístupněno Divadlo hudby.

Areál, významný urbanisticky i architektonicky (tvoří jednu z výrazných podnoží předního olomouckého památkového souboru vrcholícího protějším chrámem Panny Marie Sněžné), se skládá z mohutného čtyřkřídlého objektu, dvou nádvoří a dvou parkánových hradebních ploch. Galerie výtvarného umění jej od roku 1990 adaptuje pro výstavní, expoziční a provozní účely.

Charakter architektonické podoby rekonstrukce spoluurčují dvě základní myšlenky: kontinuita a kontext. Tato idea vyústila ve snahu navázat na zdejšího konkrétního genia loci a pokusit se jej rozvinout. Projevilo se to jak v dis pozičním řešení – adici jednotlivých prostorů podél základních os, tak v detailu – nejvýrazněji v modifikovaném užití sloupového motivu. Princip volných reminiscencí byl volen nejen proto, že objekt byl vystavěn v době pozdního klasicismu a v neoklasicismu radikálně přestavěn, ale i z toho důvodu, že motiv sloupu mj. odkazuje k základním vrstvám, z nichž vyrůstala naše civilizace. Pokus o klasicizující a purizující revival se zdůrazněnými historizujícími a symbolickými rovinami je však chápán i jako vědomý impuls době a společnosti, které hledají svoji identitu.

V přízemí uličního křídla je umístěna vstupní hala muzea umění s vrátnicí, šatnou a prodejnou tiskovin. O patro výš následuje foyer před dvěma sály pro krátkodobé výstavy – Kabinetem a Salónem, před koncertním a přednáškovým Besedním sálem a před restaurací spojenou zimní zahradou s terasou nad částí historické Olomouce. V dalších dvou podlažích jsou expoziční místnosti. Z foyeru se vstupuje i do největšího výstavního sálu – Trojlodí (chápaného i jako vzpomínka na někdejší kostelík sv. Ducha), který je na způsob raně křesťanských kostelů anebo také někdejších jízdáren otevřen do mohutného, v našem případě klasicistního krovu. 

Central

Severní průčelí kapitulního děkanství bylo v 19. století děkanem Rudolfem Thysebaertem (1842–1868) doplněno o tzv. „Krvavou pavlač“ z neomítaných cihel.

Iniciátorem poslední přestavby, provedené v historizujícím duchu, se stal děkan Robert Lichnovský (1868–1879). Práce vedl místní architekt Franz Kottas, který upravil interiéry děkanství (zejména Erbovní sál a kapli sv. Barbory), přestavěl lodžii ve střední části hlavního průčelí a nově pojednal rovněž průčelí kočárovny. O něco později byly barokní mansardové střechy nahrazeny sedlovým zastřešením. 

Součástí areálu děkanství je i západně položený trojkřídlý hospodářský dvůr. Jeho jihozápadní část, vystavěná koncem 17. století na půdorysu písmene L, byla v polovině 18. století rozšířena do dnešní podoby a nyní slouží provoznímu zázemí muzea.

Vznik olomoucké rezidence souvisí s výstavbou kostela sv. Václava, který založil na počátku 12. století olomoucký kníže Svatopluk. Stavbu dokončil biskup Zdík. V sousedství kostela si nechal postavit reprezentační palác, k němuž přiléhala menší křížová chodba obdélníkového půdorysu a kapitulní dům určený pro společný život kněží. V roce 1141 sem biskup natrvalo přesídlil spolu s dvanácti kanovníky. Architektura rezidence neměla v českých zemích 12. století obdoby. Biskupův palác byla patrová stavba obdélníkového půdorysu. Přízemí sloužilo jako hospodářská budova. První poschodí, které je nyní součástí prohlídkové trasy Arcidiecézního muzea, sloužilo jako soukromá rezidence. Původní podlaha byla níže než lávka, po níž prochází návštěvníci. Lávka totiž spočívá na gotické klenbě, která byla na místě zbořeného románského paláce vztyčena při stavbě křížové chodby ve 14. století.

Dokladem vyspělosti románského umění a vytříbeného vkusu Jindřicha Zdíka jsou románská okna, která osvětlovala biskupovu rezidenci. Jedná se o tzv. sdružená okna vytesaná z měkkého vápence – spongilitu, který umožnil vytvoření bohaté ornamentální výzdoby. Styl této skvělé sochařské práce připomínající plastickou krajku nasvědčuje tomu, že na výzdobě pracovali specializovaní kameníci z oblasti Porýní. Okna se původně uzavírala okenicemi. Ani jedinečný románský areál, ani společný život kanovníků se však po smrti biskupa Zdíka v roce 1150 dlouho neudržel. Po několika požárech byly původní budovy zbořeny a na jejich místě byla postavena dnešní křížová chodba.

Gotická křížová chodba vznikla ve 14. století jako dostavba pravděpodobně vyhořelého románského biskupského paláce Jindřicha Zdíka. Zdobí jej deset fresek z přelomu 15. a 16. století. Patří k nejvzácnějším dílům svého druhu na Moravě. Na severní straně ambitu je vyobrazen Poslední soud, Zvěstování Panně Marii, Klanění pastýřů a Klanění tří králů. Právě Klanění tří králů je pravděpodobně prací hlavního mistra, který zřejmě vyšel z okruhu dílny augšpurského malíře Ulricha Apta. Na fresce asi z roku 1510 je patrný vliv díla Albrechta Dürera. Na protější stěně severní strany ambitu je pak mezi okny vyobrazení dvou donátorů. Východní stranu ambitu zdobí fresky představující Ukřižování, Oplakávání, Zmrtvýchvstání a Bolestného Krista. Fresky na východní straně zůstávají návštěvníkům skryty, neboť prostor sousedí s chrámem sv. Václava a využívá jej olomoucká kapitula. K ambitu jsou přistavěny také dvě kaple. Snad již ve 13. století to byla kaple sv. Anny a o dvě století později kaple sv. Jana Křtitele.

Roku 1665 zřídil Lichtenstein v prostorách zdevastovaného zámku stavební kancelář a zaměstnal architekta Filiberta Lucheseho (1606–1666). Ten rekonstrukci zamýšlel jako důkladnou přestavbu s částečným využitím původních konstrukcí a masivní věž zakomponoval do komplexu čtyř mohutných křídel kolem centrálního dvora. V téže době biskup Karel založil i Květnou zahradu.

K rozsáhlé přestavbě zámku došlo v druhé polovině 80. let, kdy Lucheseho návrhy upravil a provedl Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702); nejprve bylo zbudováno severovýchodní křídlo se salou terrenou a grottami. Po téměř čtvrt století intenzivní stavební a umělecké činnosti byla vize biskupa Lichtensteina naplněna.

K dalším výrazným úpravám zámku a jeho bezprostředního okolí dále docházelo od 30. let 19. století, kdy byl na místo ředitele arcibiskupského stavebního úřadu angažován architekt Anton Arche (1793–1851). Dnešní podoby se dostalo Sněmovnímu náměstí a Podzámecká zahrada byla upravena v přírodně-krajinářský park.

Ve druhé polovině 19. století následovaly zejména úpravy interiérů. Za arcibiskupa Theodora Kohna (1892–1904) byl upraven hlavní vstup z nádvoří do schodišťové haly zámku, kde byl vybudován pilířový portikus s balkónem a kuželkovou balustrádou doplněnou arcibiskupovým znakem.

V současnosti je komplex zahrad a zámku přístupný prostřednictvím několika prohlídkových tras. Arcidiecézní muzeum Kroměříž v jejich rámci spravuje tzv. kabinety, které tematicky představují jednotlivé okruhy arcibiskupských sbírek. Kromě odborné správy sbírek se muzeum věnuje také přípravě krátkodobých výstavních projektů.