10. 7. – 21. 9. 2008
Muzeum moderního umění | Kabinet, Salon

Miroslav Urban (*1953) patří mezi nezaměnitelné autory střední generace v olomouckém regionu. Koncem 70. let 20. století tento autodidakt objevil své první velké téma. V desetitisících negativů, pozitivů (a také na 8 mm filmech) zachycoval mizející tvář brutálně devastované kulturní krajiny a památek severozápadních Čech, sídel odsouzených k zániku po odsunu německého obyvatelstva i poničených extenzivní těžbou hnědého uhlí. Tyto „temné toulky“ osobitým způsobem katalogizoval v „archivech“, které vznikaly paralelně s jeho kresbami inspirovanými dekadentní a symbolistní tradicí českého a světového umění fin de siècle. Ve své době u nás neměly obdobu.

Ve druhé polovině 80. let začal Urban své snímky pokreslovat pastelkami a tušemi a vznikala tak svérázná díla – „palimpsesty“, kterými odkazoval k postmoderní a ironicko-subverzivní práci s historií, pamětí a symbolickými systémy. Na přelomu 80. a 90. let nastal v jeho díle přerod a tento introvertní kreslíř začal vytvářet velkoformátové kresby, objekty-„oltáře“, malby a metakoláže (inspirované také estetikou Tvrdohlavých). V jeho práci převážily archaismus, ornamentalismus, ironie a persifláž. Metodou jeho práce se stala brikoláž. Začal vystavovat, pořádat přednášky a vytvářel autorské knihy o předmětech svých zájmů.

Leitmotivem jeho tvorby byla již od počátku 80. let – smrt a „postmortální existence“. Hodně cestoval (53 zemí 4 kontinentů) a navštívil hřbitovy mnoha kultur, které fotograficky dokumentoval. Mezi jeho další hlavní metody náleží pastiš, jímž komentuje uměleckou a západní křesťanskou tradici. Urbanovo dílo se rozpadá přibližně na dvě stejné poloviny – ornamentální a figurální, vzniká v kvantitativně bohatých cyklech, které probíhají od ornamentu k figuře, od černobílého k barevnému, od jednoduchého k složitému. Kolem poloviny 90. let omezil výstavní a veřejnou činnost a soustředil se na kresbu. Koncem století se jeho dílo přiblížilo počtu deseti tisíc kreseb, desítek obrazů, desetitisíců fotografického materiálu.

Seriálnost, (ne)záměrný diletantismus, tíživý dušezpyt i (sebe) parodie, grotesknost i neutuchající vyprávěcí pud, hyperbola, manýristická hravost i postmoderní kolísání, erotismus a thanatismus (opěvování smrti) – patří mezi hlavní charakteristiky jeho „stylu“.

Retrospektivní výstava, připravená ve spolupráci s Divadlem hudby Olomouc, poprvé upozorňuje na význam jeho díla v celostátním a středoevropském měřítku. Je doprovázena katalogem a DVD s rozsáhlým dokumentárním archivem.