Současné závislosti. Tři generace maďarské výtvarné scény
Muzeum umění Olomouc věnuje maďarskému výtvarnému umění pozornost dlouhodobě. V roce 2003 přineslo projekt Vzdálená blízkost / Blízká vzdálenost, založený na vzájemné výměně a představení kolekcí umění 20. století Muzea umění Olomouc a muzea v Székesfehérváru. Na tuto spolupráci později navázala výstava Místo činu: Pécsi Műhely, zaměřená na konceptuální a akční tvorbu skupiny autorů působících v Pécsi od konce šedesátých do počátku osmdesátých let 20. století. Výstava Současné závislosti na tuto linii navazuje z jiného úhlu: nikoli jako historická sonda, ale jako generační studie současné vizuální kultury.
Prostřednictvím vybraných děl sleduje proměnu maďarského umění od pádu železné opony až po dnešní postdigitální prostředí. Roky narození jednotlivých autorů zde nejsou jen biografickým údajem, ale naznačují odlišnou historickou zkušenost. Právě ta ovlivnila vztah jednotlivých generací k médiím, technologiím, přírodě, společnosti, obrazu i vlastnímu tělu.
Výstava je rozdělena do tří větších bloků. První z nich, nazvaný Mezi systémy, představuje tvorbu autorů narozených v první polovině osmdesátých let 20. století. Tato „generace přechodu“ prožila dětství ještě v období pozdního státního socialismu, dospívala však už během politické a ekonomické transformace devadesátých let. Na uměleckou scénu vstupovala kolem přelomu tisíciletí, tedy v podmínkách tržní společnosti, nově se formujícího galerijního provozu a postupující internacionalizace.
Druhý blok, Uvnitř transformace, zachycuje díla autorů narozených na konci osmdesátých let. Jde o generaci formovanou tržní ekonomikou, reklamou, populární kulturou, internetem a evropskou integrací. Její příslušníci vstupovali na uměleckou scénu kolem roku 2010, tedy v době ekonomické nejistoty, prudkého rozvoje sociálních sítí a s nimi spojeného globálního sdílení obrazů, informací a vizuálních strategií.
Třetí část výstavního projektu, Po internetu, je věnována tvorbě autorů generace Z, tedy umělců narozených převážně ve druhé polovině devadesátých let minulého století. Pro tuto generaci už digitální technologie nepředstavují nový nástroj, ale přirozené životní prostředí. Internet, mobilní komunikace, sociální sítě, videohry i globální obrazové databáze vstupují do jejich tvorby jako samozřejmá součást každodenní zkušenosti. Výsledkem je znejasnění hranic mezi fyzickým a virtuálním, tradičním a technologickým, vysokým a populárním uměním.
Časové vymezení jednotlivých částí je orientační. Generační zkušenosti se překrývají a některá díla přirozeně vstupují do více kontextů zároveň. Smyslem členění není vytvořit tři uzavřené skupiny, ale spíše ukázat postupnou proměnu podmínek, v nichž současné maďarské umění vzniká, od zkušenosti transformace přes globalizované sdílení obrazů až po svět, v němž digitální prostředí spoluurčuje samotný způsob vnímání reality.