LÁSZLÓ LAKNER. INFINITUM

Provokativní obraz Švadleny poslouchají Hitlerovu řeč, který namaloval na začátku své kariéry László Lakner (*1936), jedna z nejvýraznějších postav maďarské i evropské neoavantgardy, jako by předznamenal i osud samotného autora. V době vrcholící komunistické totality – ve výtvarném umění svázané socialistickým realismem – byla jeho produkce veřejnosti nedostupná, protože nabádala ke kritickému zamyšlení se nad minulostí. Autor zachytil život lidí v totalitní společnosti a mechanismy moci, jež diktatury využívají: masovou psychózu, manipulaci, propagandu i hrozivou atmosféru nejasného nebezpečí. To vše v době, kdy se maďarská společnost ještě nevyrovnala s traumatem holocaustu či krvavě potlačené protisovětské revoluce v roce 1956. Obraz nakonec skončil v soukromé sbírce v Itálii a Lakner sám v 70. letech emigroval do Německa.

Zájem o středoevropskou neoavantgardu v současném světě umění opět stoupá, přičemž zkoumání odkazu piktoriálního realismu hraje v jeho rámci specifickou roli. Jako ojedinělému fenoménu se mu prozatím dostávalo pozornosti spíše nahodile, v souvislosti s tvorbou konkrétních osobností či škol. Jako by se jednalo spíše o osobní inklinace, než obecný základ umělecké tvorby či konstantu vizuální kultury.

Projekt, který se opírá o tvorbu klíčové osobnosti maďarského / středoevropského vizuálního umělce – László Laknera –, naznačuje přesně opačný trend. Malba je zde chápána spíše jako obrat, jako určitý typ přístupu ke skutečnosti, nabízející nesmírně bohatý aparát pro její reflexi. V centru naší pozornosti se nachází kulturně-historické konotace, politický režim, každodenní praxe, sociální habity, také ale vlastní tendence a zvyklosti světa umění, včetně mediálních a žánrových proměn. Médium malby, na něž se nakonec ani Lakner sám neomezuje, je zde prezentováno jako výchozí bod při objevování jiných typů tvůrčích praxí, především konceptuálního umění, autorské knihy či filmu.

Naprosto ojedinělá je pak snaha pojmout (figurativní) malbu a podoby realismu 2. poloviny 20. století a prvních desetiletí století 21. v širším středoevropském měřítku. Tomu napomáhá skladba autorského týmu, kontextualizace umělecké produkce (s pomocí Daniela Balabána, Daniela Fischera, Milana Knížáka, Daniela Pitína, Danuty Urbanowicz, jejichž díla jsou součástí stálé expozice Století relativity) i účast významných sbírkových a paměťových institucí působících v regionu. Výstavu doprovází samostatná monografie připravená ve spolupráci s brněnským vydavatelstvím Stará pošta.