VÝSTAVU LÁSZLÓ LAKNERA DOPROVÁZÍ INTERVENCE VE STÁLÉ EXPOZICI
Hned šest novinek čeká od úterý na návštěvníky stálé expozice Století relativity. Jde o obrazy Daniela Balabána, Daniela Fischera, Daniela Pitína, Danuty Urbanowicz, Petera Angermanna a László Laknera, které propojí stálou expozici zaměřenou na středoevropské umění 20. a 21. století s výstavou Infinitum věnovanou právě maďarskému malíři László Laknerovi.
„Touto intervencí chceme dokreslit stávající strukturu stálé expozice a zároveň nastínit akviziční cíle Muzea umění Olomouc,“ říká vedoucí oddělení SEFO Barbora Kundračíková, která je zároveň autorkou výstavy László Lakner, Infinitum. Ta začíná už 29. února.
Kurátoři se v rámci nového vstupu do stálé expozice zaměřili na obrazy. Podle Kundračíkové právě obraz evokuje nejen určitý estetický systém, ale také komplexnější procesy vizualizace. „V tomto smyslu je základem lidské imaginace, také ale evropské filozofické tradice. A právě v souvislosti s jejím rozvíjením a aktualizací vkládáme do stálé expozice okna pro ozvuky nové, vizuality, která překračuje svůj vlastní časový horizont a naznačuje souvislosti podstatnější a hlubší,“ dodává Kundračíková.
DANIEL BALABÁN
(1957 Šumperk, žije a pracuje v Ostravě) je český malíř a vysokoškolský pedagog. Od poloviny 80. let patří mezi přední umělce ostravské výtvarné scény a koryfeje současného českého umění vůbec. Mezi lety 1979 a 1984 studoval na pražské Akademii výtvarných umění (prof. František Jiroudek), kde se v roce 2004 také habilitoval. Od roku 1993 do roku 2007 působil jako vedoucí ateliéru malby na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity a od roku 2008 tamtéž vede svůj malířský ateliér na Institutu pro umělecká studia. Daniel Balabán je spojován s neokázalou, přesto hluboce spirituální polohou české malířské tradice. Osobuje si výlučný figurativní rukopis, jímž se navrací k tématům přesahujícím omezený horizont běžné každodennosti – přičemž ji však povyšuje takřka na metafyzickou úroveň.
DANIEL PITÍN
(1977 Praha, žije a pracuje v Praze) vystudoval klasickou malbu a konceptuální média na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Zdeněk Beran, prof. Miloš Šejn). Vytváří vizuálně složité obrazy s hutnou symbolikou a jemnými odkazy na kanonická umělecká díla, architekturu a estetiku pozdní moderny. Temné palety, éterické figury a surrealistické struktury – které skrývají i odhalují své aktéry – dodávají jeho dílům náladovost a nádech nevyřčeného obsahu Své obrazy popisuje jako fragmenty příběhů a snů, jejichž prostřednictvím zkoumá „osobní a kolektivní paměť známých míst“. V rámci expozice je prezentována jedna z jeho aktuálních prací, pohybujících se na hranici rozpoznatelnosti a předmětného světa, výrazně akcentující otázky fungování časoprostoru a vlastních fyzikálních zákonů.
DANIEL BALABÁN
(1957 Šumperk, žije a pracuje v Ostravě) je český malíř a vysokoškolský pedagog. Od poloviny 80. let patří mezi přední umělce ostravské výtvarné scény a koryfeje současného českého umění vůbec. Mezi lety 1979 a 1984 studoval na pražské Akademii výtvarných umění (prof. František Jiroudek), kde se v roce 2004 také habilitoval. Od roku 1993 do roku 2007 působil jako vedoucí ateliéru malby na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity a od roku 2008 tamtéž vede svůj malířský ateliér na Institutu pro umělecká studia. Daniel Balabán je spojován s neokázalou, přesto hluboce spirituální polohou české malířské tradice. Osobuje si výlučný figurativní rukopis, jímž se navrací k tématům přesahujícím omezený horizont běžné každodennosti – přičemž ji však povyšuje takřka na metafyzickou úroveň.
DANIEL PITÍN
(1977 Praha, žije a pracuje v Praze) vystudoval klasickou malbu a konceptuální média na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Zdeněk Beran, prof. Miloš Šejn). Vytváří vizuálně složité obrazy s hutnou symbolikou a jemnými odkazy na kanonická umělecká díla, architekturu a estetiku pozdní moderny. Temné palety, éterické figury a surrealistické struktury – které skrývají i odhalují své aktéry – dodávají jeho dílům náladovost a nádech nevyřčeného obsahu Své obrazy popisuje jako fragmenty příběhů a snů, jejichž prostřednictvím zkoumá „osobní a kolektivní paměť známých míst“. V rámci expozice je prezentována jedna z jeho aktuálních prací, pohybujících se na hranici rozpoznatelnosti a předmětného světa, výrazně akcentující otázky fungování časoprostoru a vlastních fyzikálních zákonů.
DANIEL FISCHER
(1950 Bratislava, žije a pracuje v Devínské nové vsi), vystudoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (1968–1974, prof. Peter Matejka). V roce 1992 byl jmenován profesorem malířství. Mezi lety 1990–2017 byl vedoucím ateliéru na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Jako hostující profesor působil v USA (University of Tennessee, Knoxville, 1993; University of Pennsylvania, Slippery Rock, 1994; Rhode Island School of Design, 1998). Je jednou z formativních osobností středoevropské malby, která ve svém díle dlouhodobě rozvíjí problematiku vztahu slova / významu a obrazu. Je konstruktérem imaginativních a konceptuálních světů na pomezí reality, zasazených v přirozeném prostředí, které se však tímto způsobem stává sofistikovaným řádem několikerého stupně.
PETER ANGERMANN
(1945 Rehau, žije a pracuje v Norimberku) studoval na Akademii výtvarných umění v Norimberku, poté na Kunstakademii v Düsseldorfu v ateliéru Josepha Beuyse. Podílel se na založení legendární skupiny YIUP. Po odchodu z akademie v roce 1972 se začal věnovat malbě. Mimořádně plodným se ukázalo setkání s bývalým spolužákem – Milanem Kuncem. Společně vyvinuli nový vizuální jazyk, který se úzce orientoval na každodenní život, a zároveň akcentoval jeho vnitřní protikladnost či dokonce anarchičnost. V roce 1979 se k oběma přátelům připojil Jan Knap a vznikla skupina NORMAL, tematizující mj. vyhrocený individualismus moderního umění. V roce 1981 se skupina rozpadla. Peter Angermann zůstal věren svému společensko-kritickému postoji, přičemž rozvíjí malbu portrétní, plenérovou, kolorismus. Mimoto působí Angermann také jako pedagog (1996-2002 Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem, 2002-2010 Akademie výtvarných umění v Norimberku). Obraz ze sbírek Muzea umění Olomouc lze řadit do rámce „kosmologických studií“ – je dobrodružnou verzí autoportrétu, který využívá principu tzv. Kleinovy láhve. Ta, podobně jako třeba Möbiova páska, představuje specifický geometrický útvar, u nějž nelze rozlišit vnitřek a vnějšek – a je tak výbornou metaforou našeho vlastního vztahu ke světu, a vice versa.
DANIEL FISCHER
(1950 Bratislava, žije a pracuje v Devínské nové vsi), vystudoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (1968–1974, prof. Peter Matejka). V roce 1992 byl jmenován profesorem malířství. Mezi lety 1990–2017 byl vedoucím ateliéru na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Jako hostující profesor působil v USA (University of Tennessee, Knoxville, 1993; University of Pennsylvania, Slippery Rock, 1994; Rhode Island School of Design, 1998). Je jednou z formativních osobností středoevropské malby, která ve svém díle dlouhodobě rozvíjí problematiku vztahu slova / významu a obrazu. Je konstruktérem imaginativních a konceptuálních světů na pomezí reality, zasazených v přirozeném prostředí, které se však tímto způsobem stává sofistikovaným řádem několikerého stupně.
PETER ANGERMANN
(1945 Rehau, žije a pracuje v Norimberku) studoval na Akademii výtvarných umění v Norimberku, poté na Kunstakademii v Düsseldorfu v ateliéru Josepha Beuyse. Podílel se na založení legendární skupiny YIUP. Po odchodu z akademie v roce 1972 se začal věnovat malbě. Mimořádně plodným se ukázalo setkání s bývalým spolužákem – Milanem Kuncem. Společně vyvinuli nový vizuální jazyk, který se úzce orientoval na každodenní život, a zároveň akcentoval jeho vnitřní protikladnost či dokonce anarchičnost. V roce 1979 se k oběma přátelům připojil Jan Knap a vznikla skupina NORMAL, tematizující mj. vyhrocený individualismus moderního umění. V roce 1981 se skupina rozpadla. Peter Angermann zůstal věren svému společensko-kritickému postoji, přičemž rozvíjí malbu portrétní, plenérovou, kolorismus. Mimoto působí Angermann také jako pedagog (1996-2002 Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem, 2002-2010 Akademie výtvarných umění v Norimberku). Obraz ze sbírek Muzea umění Olomouc lze řadit do rámce „kosmologických studií“ – je dobrodružnou verzí autoportrétu, který využívá principu tzv. Kleinovy láhve. Ta, podobně jako třeba Möbiova páska, představuje specifický geometrický útvar, u nějž nelze rozlišit vnitřek a vnějšek – a je tak výbornou metaforou našeho vlastního vztahu ke světu, a vice versa.
LÁSZLÓ LAKNER
(1936 Budapešť, žije a pracuje v Berlíně) je jedním z významných aktérů maďarské neoavantgardy. Zúčastnil se legendárních výstav maďarského nezávislého uskupení Iparterv (1968, 1969), Benátského bienále (1972, 1976 a 1990) i kasellské Documenty (1977). Jeho dílo je značně rozsáhlé, počínaje magickým realismem až po abstraktní malbu a její konceptuální pojetí. Důležitým zdrojem inspirace jsou pro něj tištěná média, texty, ilustrace a fotografie v novinách či magazínech. V Laknerově mnohotvárné tvorbě se objevují témata z historie, filozofie, poezie i světových dějin a zhmotňují se přirozeně právě, a především prostřednictvím média malby. Ve stálé expozici jsou prezentována dvě díla, příklady Laknerova celoživotního zájmu o principy umění rozvíjené Leonardem da Vincim a Marcelem Duchampem.
DANUTA URBANOWICZ
(1932 Radom – 2018 Krakov) absolvovala v roce 1957 studia malby a plastiky na Akademii výtvarných umění v Krakově (profesoři Jacek Puget, Adam Marczynski, Czeslaw Rzepinski a Jonase Stern). V roce 1956 vystavovala s umělci, kteří později vytvořili Nowohuckou skupinu. Její umělecká činnost odpovídala estetice časopisu Art Informel. V letech 1959–1962 spoluzaložila se skupinou kolegů výtvarníků a herců avantgardní loutkové divadlo Widzimisie v Nové Huti, krakovské oblasti plné socialistické architektury. Své obrazy a koláže vytvářela z různých hrubých, chudých a ošuntělých materiálů a předmětů. Od roku 1961 patřila do Krakovské skupiny. Za první i poslední období své tvorby považovala problematiku „obrazů bez malby“, tj. strukturální malbu. Experimentovala s fotografií, obrazem technickým a věnovala se problematice vizuální reprezentace, která se stávala s nástupem technologické společnosti stále palčivější – tím spíše v prostředí totalitní společnosti. Právě v tomto kontextu ji prezentujeme také nyní – mimo jiné jako paralelu k Laknerově vlastnímu uvažování.
LÁSZLÓ LAKNER
(1936 Budapešť, žije a pracuje v Berlíně) je jedním z významných aktérů maďarské neoavantgardy. Zúčastnil se legendárních výstav maďarského nezávislého uskupení Iparterv (1968, 1969), Benátského bienále (1972, 1976 a 1990) i kasellské Documenty (1977). Jeho dílo je značně rozsáhlé, počínaje magickým realismem až po abstraktní malbu a její konceptuální pojetí. Důležitým zdrojem inspirace jsou pro něj tištěná média, texty, ilustrace a fotografie v novinách či magazínech. V Laknerově mnohotvárné tvorbě se objevují témata z historie, filozofie, poezie i světových dějin a zhmotňují se přirozeně právě, a především prostřednictvím média malby. Ve stálé expozici jsou prezentována dvě díla, příklady Laknerova celoživotního zájmu o principy umění rozvíjené Leonardem da Vincim a Marcelem Duchampem.
DANUTA URBANOWICZ
(1932 Radom – 2018 Krakov) absolvovala v roce 1957 studia malby a plastiky na Akademii výtvarných umění v Krakově (profesoři Jacek Puget, Adam Marczynski, Czeslaw Rzepinski a Jonase Stern). V roce 1956 vystavovala s umělci, kteří později vytvořili Nowohuckou skupinu. Její umělecká činnost odpovídala estetice časopisu Art Informel. V letech 1959–1962 spoluzaložila se skupinou kolegů výtvarníků a herců avantgardní loutkové divadlo Widzimisie v Nové Huti, krakovské oblasti plné socialistické architektury. Své obrazy a koláže vytvářela z různých hrubých, chudých a ošuntělých materiálů a předmětů. Od roku 1961 patřila do Krakovské skupiny. Za první i poslední období své tvorby považovala problematiku „obrazů bez malby“, tj. strukturální malbu. Experimentovala s fotografií, obrazem technickým a věnovala se problematice vizuální reprezentace, která se stávala s nástupem technologické společnosti stále palčivější – tím spíše v prostředí totalitní společnosti. Právě v tomto kontextu ji prezentujeme také nyní – mimo jiné jako paralelu k Laknerově vlastnímu uvažování.