Giovanni Battista Pittoni (1687–1767), Předání klíčů Petrovi
V rámci „Pohledů do depozitáře“ mohou návštěvníci spatřit v Arcibiskupském zámku Kroměříž umělecké dílo, které Muzeu umění Olomouc v loňském roce velkoryse darovala Helena Neumannová, dcera významného českého historika umění Jaromíra Neumanna (1924–2001), v jehož sbírce se obraz dříve nacházel. Téměř tři sta let stará malba je nyní ve skvělé kondici díky práci muzejní restaurátorky Anny Pišťkové v letech 2025–2026 .
Předání klíčů Petrovi nebo také Kristovo pověření Petra vytvořil kolem roku 1735 italský malíř Giovanni Battista Pittoni (1687–1767), jeden z hlavních představitelů benátského rokoka. Uznání se mu dostalo již za jeho života nejen v Benátsku, ale i ve střední Evropě, kde patřil mezi velmi vyhledávané umělce. Podílel se i na založení Akademie výtvarných umění v Benátkách, kde po mnoho let působil jako prezident a až do své smrti zde vyučoval jako profesor.
Ty jsi Petr; ty jsi ta skála, na které zbuduji svou církev (…) Dám ti klíče od království nebeského.
Citát z Evangelia podle sv. Matouše (16,18–20), z něhož vychází námět obrazu. Kristova metaforická řeč byla považována za prototyp svátosti kněžského svěcení.
Dílo zobrazuje Krista, jak povyšuje sv. Petra na prvního z apoštolů. Kristus stojí na schodišti uprostřed kompozice a naklání se k Petrovi, který pokleká, aby přijal symbolické klíče, jimiž má vést církev. Na zemi leží nástroje k naplnění tohoto poslání – otevřená kniha a meč – zatímco v dálce se mezi mraky objevují andělé. Na levé straně je zobrazen sv. Jakub s poutnickou holí. Sv. Jan gestem pravé ruky vyzdvihuje duchovní význam předání klíčů od nebeského ráje. Soustředěné výrazy tváří svědčí o vnitřním pohnutí ostatních apoštolů, kteří scéně přihlížejí.
Louvre, Tours, Oxford a Olomouc
Vystavený obraz patří do skupiny kompozičně i kvalitativně téměř totožných děl shodných rozměrů, která se zachovala například ve sbírkách pařížského Louvru, Muzea výtvarných umění v Tours a v Ashmolean Museum v Oxfordu. Jmenované exempláře patří spolu s obrazem z Muzea umění Olomouc k dílům, která byla vytvořena v Pittoniho ateliéru pod mistrovým dohledem. Za první náčrt (bozzetto) oltářního obrazu, o jehož výsledné realizaci však neexistují žádné zprávy a je možné, že nebyl nikdy vytvořen, je považována malba z Louvru, ale vzhledem k vynikající kvalitě ostatních autorských variant, to nemusí být pravda.
Restaurování obrazu odhalilo v horní části kompozice původní, později zamalovaný oblouk, který naznačoval typ orámování finálního díla. Tento objev jen potvrdil autenticitu olomouckého exempláře, který se svou uměleckou kvalitou plně vyrovná analogickým variantám z výše jmenovaných sbírek.
Malba je typickou Pittoniho prací, v níž vrchovatou měrou naplnil rokokovou formu benátského malířství první poloviny 18. století. Barevné plochy, téměř bez šerosvitných přechodů, člení prostor prostřednictvím draperií, které – zdá se – jako by sloužily k jasnějšímu odlišení jednotlivých figur. Svěží a hbitě provedená malba představuje zdánlivou olejovou skicu, tzv. pseudoskicu, které byly v té době velmi oblíbené a těšily se velkému zájmu sběratelů. To vysvětluje i větší četnost téměř totožných exemplářů, roztroušených v jednotlivých sbírkách.
Jaromír Neumann již dříve poukázal na vliv této Pittoniho kompozice v německy mluvících zemích, kterou zde možná zprostředkovali Paul Troger (1698–1762) nebo František Antonín Maulbertsch (1724–1796). Příklady tohoto ideového přenosu se podle Neumanna nacházejí ve velké fresce Jana Lukáše Krackera v klášterním kostele v Nové Říši na Moravě, datované do let 1765–1767, kterou ovlivnil Maulbertsch, a ve freskách Jana Václava Spitzera, Jana Jiřího Francka a Josefa Jáchyma Redelmeyera v Čechách. Jiný příklad interpretace Pittoniho Předání klíčů Petrovi se nachází v Maulbertschově raném díle uchovávaném v Slezském zemském muzeu v Opavě.
V Arcidiecézním muzeu v Olomouci se nachází patrně pozdější kopie tohoto ikonického díla, kterou v roce 1937 zakoupil arcibiskup Leopold Prečan od brněnského starožitníka Vladimíra Seidla. Ačkoli tato malba nedosahuje malířských kvalit Pittoniho olomoucké varianty, nabízí pozoruhodný vhled do recepce originálu ze strany dobových kopistů či následovníků.
