Hnutí Ludditů, které se profilovalo v první půlce 19. století v Anglii, můžeme nahlížet v souvislostech se současnými obavami z nástupu umělé inteligence. Soudnému dni předchází ztráta stovek miliónů pracovních míst napříč světadíly. Luddité bojovali proti mechanizaci práce tím, že ničili stroje, které je měly nahradit. Důvod byl prostý, žili ve společnosti, kde jediným kapitálem dělníka byl čas, který mohl směnit za práci. Z pohledu dnešního prekariátu, který dávno ztratil pojem o čase, působí snažení Ludditů znázorněné fyzickým soubojem člověka a stroje až groteskně. V rozměrné instalaci jsou útoky zradikalizovaného davu a nekompromisní výkon strojů navíc rozpohybovány za pomoci větrné turbíny a mechanických převodů. Člověk ani stroj nemají svůj pohyb ani osud pod kontrolou. Strach z budoucnosti je univerzální. Na stroje tak přeneseně útočí nejen dělníci z dob vrcholící industrializace, ale také pravěcí lovci, současní ajťáci a datoví analytici, stejně jako budoucí přeživší apokalypsy.
Instalace, sestavená z řezaných ocelových plátů, je kotvená na lešeňovou konstrukci připomínající svým tvarem továrnu. Jednotlivé figurální výjevy zobrazují boj mezi luddity a stroji ve vizuálním stylu inspirovaném historickými plakáty upozorňujícími na riziko pracovního úrazu, ranými agitačními letáky dělnického hnutí a vizualitou Otto Neuratha a Gerda Arntze. Některé z figurálních výjevu jsou rozpohybovávány za pomoci větrné turbíny na vrcholu konstrukce a mechanických převodů, podobně jako tomu je u animatronického loutkového divadla. Stroje poháněné obnovitelnou energií se tak třením opotřebovávají a jejich nekonečný pohyb tak ironicky postupně vede k jejich vlastní zkáze.
