ZEMĚ ČESKÁ. ČESKA REPUBLIKA. REPUBLIKA PRŮMĚRNOSTI
Země, kde jsou barvy zakázaný (Czech Beigescale1 ve své militantnosti zakazuje veškeré výrazné barvy). Země, kde jsou vůně zakázány (naše ulice a náměstí jsou sterilní jak v laboratoři). Země, kde jsou zvuky zakázány (po 22 všichni spát!). Země, ve které všechno, co jiné, co odlišné je zakázáno. Jak psal Milan Kundera, země kategorického odstranění hovna.
ZEMĚ PRŮMĚRNOSTI
Průměrnost je militantní. Jako komerce zakazuje vše odlišné, nebo požírá vše odlišné, zprůměrňuje veškerou odlišnost do nostalgické formy jako v případě modernismu a v posledních letech brutalismu.
Průměrnost nemá protipól. Wieslawa Szymborska napsala kdysi: Dávám přednost peklu chaosu před peklem řádu.2 Chaos je protikladem řádu. Jeden oslabuje druhý, tam kde je příliš chaosu, toužíme po řádu. Kde je příliš řádu, vyhledáváme chaos3. Pokud přijmeme, že existuje jak peklo chaosu, tak peklo řádu, dovolte nám přijmout, tady a teď, existenci třetího pekla. Pekla průměrnosti.
Tam kde chaos vyvolává řád, řád přivolává chaos, průměrnost generuje pouze další průměrnost. Wolf Prix se ve svých textech o architektuře mimoděk dotýká právě průměrnosti: Schöner Wohnen macht kalt“.4
Průměrnost a zlo nejsou protikladem. Zlo najde své místo v průměrnosti jak v extrémech, tak třeba v nechuti ratifikovat Istambulskou smlouvu. Průměrnost chrání skryté zlo a zároveň obraz bezpečného státu. Tím odstraňuje Kunderovské hovno z obrazu světa. Průměrnost odstraňuje nepříjemné a nekomfortní z obrazu světa, ale svět nemění.
Studující Fakulty architektury VUT v Brně pracovali v průběhu zimního semestru 2023. Ateliér sice navázal na celofakultní téma VEKTOR CHUDOBY, ale jelikož existují různé typy chudoby, nejen ekonomická nebo sociální, které lze aplikovat i v architektuře, pokusili jsme se zamyslet nad kondicí současné architektury z perspektivy jiné chudoby, chudoby průměrnosti – průměrnosti zmíněné militantní povahy, která potlačuje individuální, odlišné, abnormální a nevkusné prvky.
Přibližně polovina ateliéru reagovala na toto téma v rámci projektu pro území Kraví Hory v Brně. Druhá polovina odjela do Olomouce, kde našla krásný příklad průměrnosti v budově a historii olomouckého Prioru. V budově, ve které průměrnost vždy našla své místo. Ve které vše neprůměrné bylo odstraňováno, ve které výraznost brutalistních fasád nahradilo řešení rodem z koupelnového studia. Ve které veřejný prostor zastávky sežrala komerce, ve které politické gesto „fakáče“ proti církvi (gesto nám odporné a nesprávné) zůstalo také odstraněno i její výraznost nahradilo řešení jak průměrné, tak stejně arogantní. Studující vedli rozhovory s autory stávající podoby Prioru, autorem původního návrhu a autorem návrhu přestavby. Prezentované práce jsou individuální snahou studujících interpretovat průměrnost Prioru, reagovat na ni, hledat jak dál.
Olomoucký Prior, dílčí segment dějin památkové rezervace Olomouc a pro místní uzavřená kapitola, se ocitá nečekaně opět v centru pozornosti. Studentské výstupy z Fakulty architektury v Brně kauzu PRIOR znovu otvírají, je jim dobrým studijním materiálem k přemýšlení o chudobě – chudobě detailu, konceptu, chudobě průměrnosti v architektuře. Studenti a studentky tak nutně diskutují i o podstatě a smyslu památkové péče a předbíhají její současné (ne)koncepty.
V přesné a precizní analýze si budoucí architekti posvítili na ostrov města, kde systém ochrany opakovaně selhává. Demolice původní zástavby a zmařený archeologický průzkum generují nekonečně dlouhou pomstu za tyto spáchané křivdy. Vrstvení chyb ústí v řešení, které je pro studenty esencí průměrnosti. Pokud by se jejich závěry daly generalizovat, nevrhalo by to na výsledky památkové péče operující v cenných historických prostředích nejlepší světlo. Svými projekty v rovině vážně míněného experimentu testují možnosti intervencí, které by stavbě a místu vrátili plnokrevnost a autentičnost, kterých byly zbaveny.
