Tobias Putrih

Tobias Putrih, Slovinsko

*1972 (Slovinsko)
studium: Akademie výtvarných umění a designu, Univerzita v Lublani, Kunstakademie Düsseldorf
žije a působí: v Cambridge, Massachusetts a v Lublani

Jádrem umělecké praxe Tobiase Putriha je rozhraní mezi konkrétním, člověkem utvářeným prostředím a jeho myšlenkovými simulacemi. Přehodnocuje veřejné prostory a objekty definované nejrůznějšími koncepty architektury a designu. Mnoho Putrihových projektů je kolaborativních, koncipovaných ve spolupráci s architekty, filmaři, designéry, historiky umění a počítačovými programátory. Díla se stávají návrhy, maketami nebo čistě konceptuálními modely. Dočasná prostředí jsou konstruována z papíru, lepenky, překližky nebo světla. V roce 2007 Putrih reprezentoval Slovinsko na bienále v Benátkách. Jeho díla byla prezentována samostatnými výstavami např. v Museum Boijmans Van Beunigen v Rotterdamu, MIT List Center v Cambridge, Centre Pompidou v Paříži a Muzeu moderního umění v Lublani.

Ardalan SadeghiKivi

Ardalan SadeghiKivi (Írán), žije a působí: v Bostonu (USA)

*1995 (Írán)
Vzdělání: Fakulta architektury a plánování, Technologický institut v Massachusetts / Fakulta výtvarných umění, Teheránská univerzita
Žije a působí: v Bostonu (USA).

Ardalan SadeghiKivi jako umělec, designér a počítačový programátor zkoumá a testuje porozumění výpočetní technice zakotvené v předmětech a interakcích každodenního života. Jeho jedinečný pohled na to, jak výpočetní technika zkresluje a manipuluje naše smysly a přesvědčení, je hlavním principem jeho zdánlivě jednoduchých, ale velmi propracovaných a komplexních uměleckých děl. SadeghiKivi vyučuje na MIT a jeho tvorba zahrnuje nejrůznější kontexty, od uměleckých výstav po publikace a architektonické intervence.

Tobias Putrih (spolupráce Ardalan SadeghiKivi) Green Groag, 2024

Jacques Groag pracoval jako architekt na dvou zásadních domech Vídně konce 20. let minulého století: na Loosově Mollerově domě a na paláci Stoneborough od Ludwiga Wittgensteina. Jestliže staré fotografie interiérů Mollerova domu ukazují poměrně střídmý přístup k výzdobě, s explicitním formalismem Wittgensteinova návrhu očividně kontrastuje záliba jeho sestry ve sbírání starožitností. Oba domy byly navrženy s fasádami, které působily jako funkční skořápky a vytvářely bezpečné, ale neusměrňované privátní prostory, kde architekti nepředjímali volbu interiérového zařízení. V následujícím desetiletí se však Groagovy interiéry vyvíjely a přizpůsobovaly se v mnohem větší míře modernímu provozu. Interiéry domů začaly napodobovat fasády. Tato proměna v Groagově tvorbě odráží širší trendy moderní architektury, včetně technologického pokroku a optimalizovaných výrobních procesů, které podnítily rozvoj průmyslového designu.

Na tento významový posun se zaměřuje náš projekt v Olomouci. Mohli bychom jej metaforicky popsat jako Groagovu „rozpadající se monumentalitu“. Zmačkaný papír – původně tvarovaný jako návrhy jeho fasád – konfrontujeme s jeho digitální simulací ztvárněnou prostřednictvím intenzivní zelené barvy. Náš cíl je jednoduchý: chceme, aby se tyto obrazy stejně jako jeho reálné práce náhodně šířily po internetu. Tím, že je označíme metadaty „Groag“, posuneme tuto digitální identitu jako pojem v databázích vyhledávačů od šedobílé k zelené. Zatímco dnes se nám při zadání slova „Groag“ nabízí většinou černobílé obrázky, budoucí aktualizované vyhledávací dotazy budou generovat náhledy mnoha zelených digitálních „duchů“. Monumentalitu Groagových fasád vyvažuje zdánlivě nesmyslný akt přebarvení nazeleno.

Tobias Putrih se pouští do vysoce intelektuální hry se symbolickou rovinou architektury a jejího modernistického odkazu. Pojem monumentality nalézá v jemných nuancích jeho formálních a významových posunů. Zaujala jej práce původem olomouckého židovského architekta, který zázrakem přežil holokaust a završil svoji středoevropskou kariéru i se svojí ženou Jacquelin v Londýně (1892-1962).

Putrih v dialogu umělcem, architektem a programátorem Ardalanem SadeghiKivim chápají monumentalitu abstraktní geometrické modernistické fasády z 20. a 30. let 20. století nejen v její formální vytříbenosti a pádnosti, ale také ve smyslu významového obratu, který nastolil Groagův učitel a kolega Adolf Loos. Monumentem se stává maska fasády, která však přestává být identitou obyvatel domu jako tomu bylo dosud, v razantně odmítnuté secesi. Nová monumentalita (monumentálnost) spočívá v přijetí nové funkce masky domu jako ochranné zdi, jako veřejného prohlášení, že soukromí majitele je nanejvýš hájené. Riziko, které architekt podstupuje, spočívá v tom, že se tyto neviditelné, soukromé prostory zaplní balastem a umožní, aby klientův nesprávně zaměřený vkus přebil architektonickou formu.

Toleranci k individualitě stavebníka nakonec přebíjí masově vyráběné a masově přijímané předměty „moderní“ touhy. Monumentalita monumentu modernismu se banalizuje, rozpadá. „Reprodukovatelnost zpochybňuje jedinečnou auru uměleckého díla, jeho rituální tajemství, místo zrodu a monumentální status“, říká Putrih. Jeho projekt je novou dialektickou hrou mezi obrazy a informacemi a staví do kontrastu jedinečnost reálného se simulací online šířených obrazů.