Nela Vicanová

Nela Vicanová, Česká republika

*1995 (Česká republika)
studium: Fakulta architektury Vysokého učení technického v Brně
žije a působí v Olomouci

Absolventka ateliéru Moniky Mitášové na ústavu teorie. Její diplomová práce Po těžbě získala cenu v soutěži Diplomka roku 2022. Tematizuje antropogenní devastaci po-těžební krajiny ostravsko-karvinské uhelné pánve. Centrem jejího zájmu je zasažená krajina, její transformace a revitalizace. Výzkumný rámec uvažování, interdisciplinární a vizuálně silný přesah je určující pro přehodnocení architektonické praxe (nejen) v nestabilních krajinných podmínkách. Architektka aktuálně pracuje v olomoucké pobočce studia Acht.

Náš lidský čas nic neznamená, 2024

Jaké monumenty zůstanou po sebestředné éře antropocénu? Výstava v Basement Project dává prostor dvěma různým projektům tematizujícím lidské stopy v enormním časovém a prostorovém měřítku urbanizované krajiny. Tytus Szabelsky-Różniak dokumentuje monumenty nezáměrné, které jakoby mimoděk zabydlují civilizovanou krajinu v husté síti komunikačních tahů nebo bodů obřích logistických center. Pro Trienále SEFO 2024 aktualizuje svoje projekty Divide and ConnectAMZN. Obří lineární zářez do povrchu euroasijského kontinentu v podobě ropovodu Družba míjí vpravdě monumentální objekty montovaných hal ekonomicky silných společností. Pouhá monumentalita reprezentující sílu a kapitál dává vzniknout monumentu naší doby. Odkaz budoucnosti, který jsme neplánovali? Ostatně už Szabelského autorský projekt Capital series nacházel nové monumenty v oblasti bývalého Východního bloku spíše než v tradičním významu toho slova v developmentu nově konsolidovaného ekonomického systému politik konzumní Evropy.

A nyní odstoupíme a díky projektu Nely Vicanové nahlédneme naši dobu a její monumenty z jiné perspektivy. Lidský čas, který jsme schopni vnímat jako časovou linku života každého z nás, je zhruba sto let. V rámci geologických procesů náš lidský čas nic neznamená. Přesto se jej zhruba sto let drasticky dotýkáme. S výbavou architektky odkrývá autorka sondami a axonometrickými řezy paměť míst s ukončenou důlní činností a v teoretickém konstruktu vynáší na povrh mřížku, díky níž geologický čas nahlížíme. Uměli jsme do něj hrábnout tak, že kostely se propadají o desítky metrů a jako memento se naklánějí na stranu. Krajina okolo se mění se sukcesními stadii v novou divočinu. Předobraz budoucí podoby nových monumentů tedy máme.