Nela Vicanová

Nela Vicanová, Czech Republic

*1995 (Czech Republic)
education: Faculty of architecture at Brno University of Technology
lives and works in Olomouc

Graduate of Monika Mitášová’s studio at the Institute of Theory. Her diploma thesis After Mining was awarded the prize in the Diploma of the Year 2022 competition. She thematises the anthropogenic devastation of the post-mining landscape of the Ostrava-Karviná coal basin. Her focus is on the affected landscape, its transformation and revitalization. The research framework of reasoning, interdisciplinary and visually strong overlap is determinant for rethinking architectural practice (not only) in unstable landscape conditions. The architect currently works in the Olomouc office of Acht Studio.

Our human time means nothing, 2024

Jaké monumenty zůstanou po sebestředné éře antropocénu? Výstava v Basement Project dává prostor dvěma různým projektům tematizujícím lidské stopy v enormním časovém a prostorovém měřítku urbanizované krajiny. Tytus Szabelsky-Różniak dokumentuje monumenty nezáměrné, které jakoby mimoděk zabydlují civilizovanou krajinu v husté síti komunikačních tahů nebo bodů obřích logistických center. Pro Trienále SEFO 2024 aktualizuje svoje projekty Divide and ConnectAMZN. Obří lineární zářez do povrchu euroasijského kontinentu v podobě ropovodu Družba míjí vpravdě monumentální objekty montovaných hal ekonomicky silných společností. Pouhá monumentalita reprezentující sílu a kapitál dává vzniknout monumentu naší doby. Odkaz budoucnosti, který jsme neplánovali? Ostatně už Szabelského autorský projekt Capital series nacházel nové monumenty v oblasti bývalého Východního bloku spíše než v tradičním významu toho slova v developmentu nově konsolidovaného ekonomického systému politik konzumní Evropy.

A nyní odstoupíme a díky projektu Nely Vicanové nahlédneme naši dobu a její monumenty z jiné perspektivy. Lidský čas, který jsme schopni vnímat jako časovou linku života každého z nás, je zhruba sto let. V rámci geologických procesů náš lidský čas nic neznamená. Přesto se jej zhruba sto let drasticky dotýkáme. S výbavou architektky odkrývá autorka sondami a axonometrickými řezy paměť míst s ukončenou důlní činností a v teoretickém konstruktu vynáší na povrh mřížku, díky níž geologický čas nahlížíme. Uměli jsme do něj hrábnout tak, že kostely se propadají o desítky metrů a jako memento se naklánějí na stranu. Krajina okolo se mění se sukcesními stadii v novou divočinu. Předobraz budoucí podoby nových monumentů tedy máme.