Internet Explorer nie je podporovaný pre prezeranie tejto stránky, odporúčame prejsť na iný prehliadač.
Fotografie
Podsbírku fotografie tvoří bezmála osm tisíc kusů exponátů. Sbírkový materiál dokumentuje převážně fotografickou tvorbu z oblasti české provenience v období 20. století. Sbírka vznikla v roce 1966. Za prvních dvanáct let existence sbírky se podařilo shromáždit kvalitní soubor bezmála osmdesáti fotografií, zahrnující jak klasiky avantgardní fotografie Miroslava Háka, Miloslava Stibora, Jana Svobodu či Václava Chocholu, tak i soudobé progresivní autory, např. Jana Saudka.
Po roce 1978 nastal ve sbírce desetiletý útlum. Akviziční činnost se obnovila počátkem devadesátých let 20. století, kdy byla z podnětu bývalého ředitele muzea Pavla Zatloukala vytvořena rozsáhlá kolekce z děl autorů olomoucké skupiny DOFO Ivo Přečka, Ruperta Kytky, Jana Hajna, Antonína Gribovského, Jaromíra Kohoutka, Zdeňka Matlochy, Vojtěcha Sapary a Jaroslava Vávry.
V souvislosti s přípravou výstavního projektu Mezi tradicí a experimentem. Práce na papíře a s papírem v českém výtvarném umění 1939–1989 se v letech 1997-1998 začal v profilu sbírky vytvářet soubor domácí fotografické produkce v časovém průřezu od šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Sběr materiálu, který pro muzeum realizovali Jiří Valoch a Ladislav Daněk, byl zaměřen především na konceptuálně pojatou fotografii (Dalibor Chatrný, Stanislav Zippe ad.) a také na dlouho opomíjenou fotografickou dokumentaci akcí a happeningů (Milan Knížák, Ivan Kafka, Petr Štembera, Olaf Hanel, Zorka Ságlová, Karl Miler ad.). Vznikla dnes naprosto unikátní kolekce, která je v kontextu ostatních fotografických sbírek v České republice zcela výjimečná a příležitostně se stále rozšiřuje.
Koncem devadesátých let se stala kurátorkou sbírky Helena Musilová. Velké množství přírůstků se jí podařilo uskutečnit z výstavní přehlídky Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století, kterou připravila společně s Tomášem Pospěchem v roce 2002.
Od začátku roku 2007, od kdy je kurátorkou podsbírky Štěpánka Bieleszová, se sběr materiálu zaměřil i na klasiky české meziválečné fotografie, jejichž práce zatím ve sbírce chyběly. Díky spolupráci s teoretičkou fotografie Annou Fárovou se podařilo získat například díla Františka Drtikola, Jaromíra Funka, Jaroslava Rösslera, Eugena Wiškovského, Josefa Sudka. Bieleszová také začala, v souvislosti s činností Galerie Café Amadeus a ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, vytvářet kolekci současné fotografie (Arkadiusz Gola, Svatopluk Klesnil, Michaela Spurná, Karel Kita, Lenka Bláhová, Jitka Horázná, Lena Jakubčáková, Jaroslav Kocián ad.). Rozšířil se také geografický záběr sbírky, a to směrem do střední Evropy. Ve sbírce se tak v posledních letech objevily fotografie maďarských autorů (Endre Tot, Geza Pernecky, Sándor Pinczehelyi ad.), polských (Józef Robakowski, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczynski, Ryszard Wasko, Jolanta Marcolla ad.) či slovenských (Vladimír Havrilla, Robert Cyprich, Ján Budaj ad.).
Dnes je sbírka klasifikována jako třetí největší sbírkový fond toho druhu na území České republiky.
Po roce 1978 nastal ve sbírce desetiletý útlum. Akviziční činnost se obnovila počátkem devadesátých let 20. století, kdy byla z podnětu bývalého ředitele muzea Pavla Zatloukala vytvořena rozsáhlá kolekce z děl autorů olomoucké skupiny DOFO Ivo Přečka, Ruperta Kytky, Jana Hajna, Antonína Gribovského, Jaromíra Kohoutka, Zdeňka Matlochy, Vojtěcha Sapary a Jaroslava Vávry.
V souvislosti s přípravou výstavního projektu Mezi tradicí a experimentem. Práce na papíře a s papírem v českém výtvarném umění 1939–1989 se v letech 1997-1998 začal v profilu sbírky vytvářet soubor domácí fotografické produkce v časovém průřezu od šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Sběr materiálu, který pro muzeum realizovali Jiří Valoch a Ladislav Daněk, byl zaměřen především na konceptuálně pojatou fotografii (Dalibor Chatrný, Stanislav Zippe ad.) a také na dlouho opomíjenou fotografickou dokumentaci akcí a happeningů (Milan Knížák, Ivan Kafka, Petr Štembera, Olaf Hanel, Zorka Ságlová, Karl Miler ad.). Vznikla dnes naprosto unikátní kolekce, která je v kontextu ostatních fotografických sbírek v České republice zcela výjimečná a příležitostně se stále rozšiřuje.
Koncem devadesátých let se stala kurátorkou sbírky Helena Musilová. Velké množství přírůstků se jí podařilo uskutečnit z výstavní přehlídky Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století, kterou připravila společně s Tomášem Pospěchem v roce 2002.
Od začátku roku 2007, od kdy je kurátorkou podsbírky Štěpánka Bieleszová, se sběr materiálu zaměřil i na klasiky české meziválečné fotografie, jejichž práce zatím ve sbírce chyběly. Díky spolupráci s teoretičkou fotografie Annou Fárovou se podařilo získat například díla Františka Drtikola, Jaromíra Funka, Jaroslava Rösslera, Eugena Wiškovského, Josefa Sudka. Bieleszová také začala, v souvislosti s činností Galerie Café Amadeus a ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, vytvářet kolekci současné fotografie (Arkadiusz Gola, Svatopluk Klesnil, Michaela Spurná, Karel Kita, Lenka Bláhová, Jitka Horázná, Lena Jakubčáková, Jaroslav Kocián ad.). Rozšířil se také geografický záběr sbírky, a to směrem do střední Evropy. Ve sbírce se tak v posledních letech objevily fotografie maďarských autorů (Endre Tot, Geza Pernecky, Sándor Pinczehelyi ad.), polských (Józef Robakowski, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczynski, Ryszard Wasko, Jolanta Marcolla ad.) či slovenských (Vladimír Havrilla, Robert Cyprich, Ján Budaj ad.).
Dnes je sbírka klasifikována jako třetí největší sbírkový fond toho druhu na území České republiky.
V roce 2007 se muzeu podařilo získat část fotografické sbírky Anny Fárové (1928–2010), zahrnující fotografie z období dvacátých až čtyřicátých let minulého století a časově zahrnuje období kulturních změn a společenského rozvoje spjatého se vznikem nového československého státu a ukončeného hospodářskou krizí a světovou válkou. Soubor zahrnuje díla Františka Drtikola (1883–1961), Jaromíra Funkeho (1896–1945), Jaroslava Rösslera (1902–1990), Eugena Wiškovského (1888–1964), Miroslava Háka (1911–1978), Josefa Ehma (1909–1988) a Josefa Sudka (1896–1976). Součástí akvizice bylo také album deseti původních snímků Moderní česká fotografie, které vybral a uspořádal Karel Teige (1900–1951) v roce 1943.
Nejstarší fotografii v souboru představuje Vanitas Františka Drtikola, datovaná přibližně do roku 1920. Snímek je komponován jako výpravné zátiší s aktem a lebkou a reprezentuje Drtikolovu ranou volnou tvorbu, čerpající ještě z podnětů secese a symbolismu. Ukázku vrcholné tvorby a práci se šablonou představují díla Figurka a Obrysy těl ze třicátých let minulého století. Drtikolův soubor doplňují i dvě starší akvizice. Jedná se o portrét jeho první ženy, tanečnice Erviny Kupferové, z poloviny dvacátých let dvacátého století ve stylizované póze, zdůrazňující horizontální kompozici snímku, a pigmentový Portrét básníka Bohdana Kaminského, psychologicky pronikavé a výtvarně kultivované dílo ze dvacátých let dvacátého století. Jaromír Funke bývá považován za nejvýznamnější osobnost české fotografické avantgardy, a to jak z hlediska uměleckého, tak i intelektuálního. Jeho fotografie reagují na dobové tendence konstruktivismu a funkcionalismu. Funke své novátorské kompoziční postupy uplatňoval především v zátiších. Muzeum vlastní tři z let 1923–1926 a jsou ukázkou pečlivě promyšlené kompozice z geometrických tvarů. Vizuální účinek fotografií je zesílený rafinovaným osvětlením, které zvýrazňuje vzájemné vztahy jednotlivých částí zátiší. Dalším průkopníkem moderní fotografie byl Jaroslav Rössler. Muzeum umění pečuje o dvě jeho práce z druhé poloviny dvacátých let. Jedná se o díla Geometrie (1923–1924) a Kompozice (1926–1929), která autor pojal jako konstruktivistické experimenty na pomezí chladné geometrické abstrakce. Do druhé poloviny dvacátých let dvacátého století se rovněž řadí unikátní fotografika, barevná kompozice, dobově souznící s programem Devětsilu a také s projevy mezinárodního konstruktivismu a s pracemi Lászlo Moholy-Nagye. Do okruhu fotografické avantgardy patří také díla Eugena Wiškovského, přítele Jaromíra Funkeho. Izolátor s pružinou z roku 1935 a dvě verze Měsíční krajiny z roku 1929 dobře ilustrují jeho přesvědčení o vlivu tvarové psychologie na výstavbu kompozice fotografie. Ideály moderní fotografie, čerpající z myšlenek nové věcnosti, zastával například Josef Ehm. Jeho dvě práce představují invenční spojení strohého pohledu fotografie se schopností imaginativního zachycení reality.
Rovněž dílo snad nejznámějšího českého fotografa Josefa Sudka nezastírá východiska v puristickém piktorialismu a nemanipulované fotografii. Kolekce pětadvaceti snímků nejrůznějších technik a formátů, kterou muzeum spravuje, zahrnuje nejen díla získaná ze sbírky Anny Fárové, ale i starší přírůstky z let 1995–1997. Dobou vzniku jeho práce zasahují období od dvacátých do padesátých let dvacátého století. Kolekci avantgardní fotografie ze sbírky Anny Fárové vhodně doplňují exponáty, které jsou ve sbírkovém fondu muzea již od devadesátých let dvacátého století. Jde o díla Karla Kašpaříka (1899–1968), Jaroslava Nohela (1914–1977) a Otakara Lenharta (1905–1978), jinak také členů avantgardní Fotoskupiny tří ze třicátých let dvacátého století, kteří ve své tvorbě zhodnocovali poznatky fotografie sociální, nové věcnosti, konstruktivismu i funkcionalismu.
V roce 2007 se muzeu podařilo získat část fotografické sbírky Anny Fárové (1928–2010), zahrnující fotografie z období dvacátých až čtyřicátých let minulého století a časově zahrnuje období kulturních změn a společenského rozvoje spjatého se vznikem nového československého státu a ukončeného hospodářskou krizí a světovou válkou. Soubor zahrnuje díla Františka Drtikola (1883–1961), Jaromíra Funkeho (1896–1945), Jaroslava Rösslera (1902–1990), Eugena Wiškovského (1888–1964), Miroslava Háka (1911–1978), Josefa Ehma (1909–1988) a Josefa Sudka (1896–1976). Součástí akvizice bylo také album deseti původních snímků Moderní česká fotografie, které vybral a uspořádal Karel Teige (1900–1951) v roce 1943.
Nejstarší fotografii v souboru představuje Vanitas Františka Drtikola, datovaná přibližně do roku 1920. Snímek je komponován jako výpravné zátiší s aktem a lebkou a reprezentuje Drtikolovu ranou volnou tvorbu, čerpající ještě z podnětů secese a symbolismu. Ukázku vrcholné tvorby a práci se šablonou představují díla Figurka a Obrysy těl ze třicátých let minulého století. Drtikolův soubor doplňují i dvě starší akvizice. Jedná se o portrét jeho první ženy, tanečnice Erviny Kupferové, z poloviny dvacátých let dvacátého století ve stylizované póze, zdůrazňující horizontální kompozici snímku, a pigmentový Portrét básníka Bohdana Kaminského, psychologicky pronikavé a výtvarně kultivované dílo ze dvacátých let dvacátého století. Jaromír Funke bývá považován za nejvýznamnější osobnost české fotografické avantgardy, a to jak z hlediska uměleckého, tak i intelektuálního. Jeho fotografie reagují na dobové tendence konstruktivismu a funkcionalismu. Funke své novátorské kompoziční postupy uplatňoval především v zátiších. Muzeum vlastní tři z let 1923–1926 a jsou ukázkou pečlivě promyšlené kompozice z geometrických tvarů. Vizuální účinek fotografií je zesílený rafinovaným osvětlením, které zvýrazňuje vzájemné vztahy jednotlivých částí zátiší. Dalším průkopníkem moderní fotografie byl Jaroslav Rössler. Muzeum umění pečuje o dvě jeho práce z druhé poloviny dvacátých let. Jedná se o díla Geometrie (1923–1924) a Kompozice (1926–1929), která autor pojal jako konstruktivistické experimenty na pomezí chladné geometrické abstrakce. Do druhé poloviny dvacátých let dvacátého století se rovněž řadí unikátní fotografika, barevná kompozice, dobově souznící s programem Devětsilu a také s projevy mezinárodního konstruktivismu a s pracemi Lászlo Moholy-Nagye. Do okruhu fotografické avantgardy patří také díla Eugena Wiškovského, přítele Jaromíra Funkeho. Izolátor s pružinou z roku 1935 a dvě verze Měsíční krajiny z roku 1929 dobře ilustrují jeho přesvědčení o vlivu tvarové psychologie na výstavbu kompozice fotografie. Ideály moderní fotografie, čerpající z myšlenek nové věcnosti, zastával například Josef Ehm. Jeho dvě práce představují invenční spojení strohého pohledu fotografie se schopností imaginativního zachycení reality.
Rovněž dílo snad nejznámějšího českého fotografa Josefa Sudka nezastírá východiska v puristickém piktorialismu a nemanipulované fotografii. Kolekce pětadvaceti snímků nejrůznějších technik a formátů, kterou muzeum spravuje, zahrnuje nejen díla získaná ze sbírky Anny Fárové, ale i starší přírůstky z let 1995–1997. Dobou vzniku jeho práce zasahují období od dvacátých do padesátých let dvacátého století. Kolekci avantgardní fotografie ze sbírky Anny Fárové vhodně doplňují exponáty, které jsou ve sbírkovém fondu muzea již od devadesátých let dvacátého století. Jde o díla Karla Kašpaříka (1899–1968), Jaroslava Nohela (1914–1977) a Otakara Lenharta (1905–1978), jinak také členů avantgardní Fotoskupiny tří ze třicátých let dvacátého století, kteří ve své tvorbě zhodnocovali poznatky fotografie sociální, nové věcnosti, konstruktivismu i funkcionalismu.
Do vývoje české poválečné fotografie zasáhla zcela mimořádným způsobem i skupina olomouckých fotografů, sdružených od roku 1958 ve skupině DOFO. V průběhu 90. let minulého století se historikům umění Pavlu Zatloukalovi, tehdy řediteli Muzea umění Olomouc, a Antonínu Dufkovi, kurátorovi fotografické sbírky v Moravské galerii v Brně, podařilo osobně setkat ještě s mnoha žijícími členy skupiny a sestavit reprezentativní soubory jejich tvorby. Sbírka obsahuje několik desítek fotografií Ivo Přečka (1935–2006), Ruperta Kytky (1910–1993), Jana Hajna (1923–2006), Antonína Gribovského (1933–1989), Jaromíra Kohoutka (1905–1976), Zdeňka Matlochy (*1931), Vojtěcha Sapary (1923–2004) a Jaroslava Vávry (1920–1981).
Autoři ve své tvorbě kladli důraz na originalitu vidění a imaginativní výklad skutečnosti. Společným programem skupiny se stala především „nevšední interpretace skutečnosti“. V určitém směru se také členové skupiny nezáměrně dotkli dobového trendu „subjektivní fotografie“, který na několika mezinárodních výstavách prosazoval německý fotograf Otto Steinert (1915–1978). Velice zajímavým faktem je, že ve skupině, ustanovené v roce 1958, se vedle fotografů vystřídali i teoretici. Nejprve to byl Slavoj Kovařík (1923–2003), malíř nefigurativních strukturálních pláten, po něm pak především Václav Zykmund (1914–1984). Výtvarný teoretik, výtvarník a publicista seznamoval olomoucké fotografy se soudobým děním na mezinárodní výtvarné scéně, ale také s předválečnými trendy civilismu, surrealismu a existencialismu.
Období kolem poloviny 60. let 20. století, v němž členové skupiny DOFO tvořili, bylo nabité progresivními směry, experimenty, relativní otevřeností. V dočasně liberální atmosféře, kdy vynikli takoví autoři jako byli filmový režisér Miloš Forman (1932–2018) nebo spisovatel Milan Kundera (1929–2023) a kterou násilně ukončila v roce 1968 invaze sovětské armády do tehdejšího Československa, vznikla také řada kvalitních fotografií. Jak se píše v programu skupiny DOFO, fotografie měly diváka „přimět k pohledu a zahloubání“. Za duchovního otce celé skupiny byl od počátku považován Antonín Gribovský, původně strojní zámečník. V podsbírce fotografie lez nalézt jak jeho zátiší (Konec masopustu, 1959), tak i záběry z exteriérů či experimenty se solarizací, zapadají do dobového proudu lyrického vidění světa (Psychóza, 1963–1965). Naopak hledáním tvarově zajímavého detailu a vizuální atraktivitou organické struktury se zabýval Jaromír Kohoutek, fotograf výzkumného ústavu zelinářského v Olomouci. Námětem prací Jana Hajna (1923–2006) bylo absurdní setkávání předmětů v každodenním provozu (cyklus Z fabriky, 1959). Tvorba Ruperta Kytky oscilovala od krajinářské fotografie (Spojení, z cyklu Dobrá země, 1973), až po zájem o estetiku struktury či dobové tendence op artu. Progresivní a v českém kontextu ojedinělé jsou experimenty Jaroslava Vávry (1920–1981) nejen s barevnou fotografií, ale také při práci s optickými rastry (Studie IV /Šrafura, 1964). Nejen výtvarnou, ale i technickou a technologickou kvalitou snímků překvapoval ve své době Vojtěch Sapara, fotograf krajiny a nalezených zátiší (Kamínky, kolem 1970). Ivo Přeček se pohyboval na pomezí fotografie poetické i surreálné, věnoval se i vytváření fotografických objektů (Jen tak, 1968).
Tvorba všech členů skupiny svou závažností, dobovou aktuálností i důrazem na kvalitu přesáhla hranice regionu a včlenila se do kontextu vývoje světové výtvarné scény. Experimentální práce některých autorů, jako byli Ivo Přeček či Jaroslav Vávra, navíc předjímaly budoucí tendence ve výtvarném umění od 60. let až do současnosti.
Soubor dokumentace a záznamů performancí, happeningů a body artu představuje v rámci olomoucké sbírky fotografie výjimečný celek. Muzeum umění se systematicky soustřeďuje na získávání a uchovávání fotografických záznamů privátních i skupinových aktivit již od poloviny devadesátých let dvacátého století. Ve srovnání se strukturou ostatních fotografických sbírek v České republice je olomoucký soubor dokumentace akcí jedinečný. Objemný konvolut převážně domácí fotografické produkce v časovém průřezu od šedesátých do osmdesátých let dvacátého století začal budovat Ladislav Daněk (*1958) ve spolupráci s Jiřím Valochem (*1946). V současné době tato kolekce zahrnuje již desítky sbírkových položek, včetně ukázek zestředoevropského prostoru.
Ve sbírce se nacházejí výjimečné doklady velmi raných skupinových i individuálních akcí (Václav Zykmund, Prsty s provázky, 1944; Jiří Toman, Dotyk, kolem 1950).Těžiště kolekce akcí tvoří práce autorů ze šedesátých let minulého století (Milan Knížák, Ležící obřad, 1968; Hugo Demartini, Demonstrace v prostoru, 1968). Začátkem sedmdesátých let minulého století realizovala své aktivity ve volné krajině např. Zorka Ságlová (1942−2003). Společně se svým bratrem Martinem Jirousem (1944-2011), hudebníky ze skupin The Primitives Group a Plastic People of the Universe a okruhem umělců z Křížovnické školy vytvořila v roce 1970 land artovou akci Kladení plín u Sudoměře, dnes uloženou v podsbírce fotografie Muzea umění Olomouc. Principy dadaismu, absurdního divadla společně s prvky nonsensové a hravé poezie byly typické pro happeningy, které pořádal od poloviny šedesátých let Eugen Brikcius (*1942). V podsbírce se nachází např. jeho land artová instalace Sluneční hodiny z roku 1970. Osobitou spojitost poezie se zemním uměním dokládají v podsbírce také pozdější aktivity Karla Adamuse (*1943). Sólovou akci Hold šlépějím II provedl v roce 1973 na dně vypuštěného rybníka. Fotodokumentace zachycuje proces vytváření linie z kroků a vznik poetického příběhu o nové cestě v krajině.
Významnou roli v rámci domácího akčního umění hrály také happeningy Olafa Hanela (*1943). Autor pracoval s prvky rituálů a živlů. Své akce vykonával v odlehlých částech přírody a za pomoci některých členů Křížovnické školy se pokoušel v duchu tehdy se etablující konceptuální tvorby integrovat svá gesta, činy a objekty do krajiny. V podsbírce je uložena jeho akce Pocta jasným hvězdám, 1971.V průběhu sedmdesátých let dvacátého století k nám ze západní Evropy pomalu pronikaly další formy konceptuálního vyjádření. V českém prostředí se začaly objevovat projevy body artu – tělového umění. Mezi nejvýznamnější představitele ve své době patřili Petr Štembera (*1945), Jan Mlčoch (*1953) a Karel Miler (*1940). Díla všech zmíněných autorů lze v podsbírce fotografie najít (Petr Štembera, Lukostřelec, 2 výstřely, 1 do terče, 1 do lidí; Tři prvky /Zářič, sklo, tmel, tělo/, 1977; Jan Mlčoch, Zavěšení – Velký spánek, 1974; Karel Miler, Dotyk, 1975; Smetí, 1975. Specifickou verzi tělesného umění představují také experimenty Dalibora Chatrného (*1925) s magnetem a kovovými pilinami (Magnet v ústech, 1973), jejichž výstupem bylo vytvoření dočasné skulptury na těle autora. V druhé polovině sedmdesátých let začal provádět své vyhraněné sólové akce Jiří Kovanda (*1953; akce Kontakt, 1976). Sbírka eviduje také díla mladších autorů, kteří na výtvarnou scénu vstoupili v osmdesátých letech dvacátého století. Do této kategorie spadá činnost Tomáše Rullera (*1957; akce být či nebýt, 1979), Vladimíra Havlíka (*1958; akce Pokus o spánek I –II, 1982) či Miloslava Sonny Halase (1946−2008; např. akce Gravitační cyklus – Barevná stopa gravitace, 1971), kteří volně a často s humorem reagovali na extrémní individuální výkony svých předchůdců nebo se naopak vůči jejich tvorbě osobitě vyhraňovali.
Slovenskou akční scénu reprezentuje velmi raný happening Jany Želibské (*1941) Snúbenie jari z roku 1970, který se stal dobovou manifestací mladých umělců a hudebníků. Akční tvorba Vladimíra Kordoše (*1945) postihla jak oblast body artu (Zásahy do vlastnej tváre, 1979), tak třeba i land artu (Hostina, 1983). Naopak studiem vzájemných vlivů člověka, jeho činnosti a reakcí přírodních živlů se zabýval slovenský autor Michal Kern (1938–1994) ve fotografickém cyklu Zasypávanie terča z roku 1977. Jako záznam společensko-kritického protestu je třeba chápat happening Súkromné CO cvičenie Juraje Bartusze (*1933) z roku 1988. Maďarské akční umění je ve sbírce zastoupeno např. díly Sándora Pincehelyiho (Voda, 1974), a György Jovánovicse (Konstrukce pro zapření předmětů na stropě, 1971/2009), které doplňuje dokumentace akcí Endre Tota (Zero demo, 1980; Ich freue mich, wenn…, 1979) a Gézy Perneckeho (Anti-Reflection, 1971), umělců dlouhodobě působících v Německu.
V rámci sbírky podařilo vytvořit malou, ale reprezentativní kolekci dokumentární a reportážní fotografie. První snímky, které navíc kategorii dokumentárního žánru rozšiřují směrem ke konceptuálnímu umění a bývají charakterizovány jako příklady tzv. nového dokumentu, daroval muzeu v roce 2002 fotograf a teoretik Vladimír Birgus (*1954; cyklus Cosi nevyslovitelného).
V roce 2007 se v Muzeu umění konala velká retrospektivní přehlídka celoživotního díla Jindřicha Štreita (*1946), jednoho z nejvýznamnějších představitelů tzv. subjektivního dokumentu. Autor bezprostředně po výstavě daroval do sbírky bezmála dvě desítky fotografií z cyklu Vesnice je svět. Snímcích z osmdesátých a devadesátých let minulého století barvitě dokumentují každodenní rituály a vesnické událost v oblasti bývalých Sudet. Metodu velmi osobně angažovaného dokumentu použila v roce 1983 také Milena Valušková. Jako dokumentátorka památkového ústavu zachytila laskavým pohledem ghetto starých žen v jedné moravské vesnici (cyklus Štěpánov, 1983).
V roce 2011 se podařilo pro podsbírku získat soubor více než sta fotografií od domácích fotografů, kteří významně obohatili žánr dokumentární a reportážní fotografie. Byli to např. Miroslav Hucek (1934–2013), autor generačně i názorově spřízněný s filmovými tvůrci tzv. nové vlny, Jaroslav Kučera (*1946), fotograf, kterému se podařilo v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století velmi lapidárně zachytit neutěšené období normalizace v bývalém socialistickém Československu. Dokument o marasmu doby a devastaci lidských osudů v časech reálného socialismu představuje v podsbírce např. soubor Dobrý člověk ještě žije? Jaromíra Palase (*1945), který vznikal od sedmdesátých let minulého století s malými přestávkami zhruba třicet let. Jan Jindra (*1962) vytvořil dvakrát za sebou (v letech 1982 a 1984) soubor z průběhu silvestrovských oslav v pražském hotelu Jalta (cyklus Silvestry v hotelu Jalta, 1982–1984). Sociálně kritickou tvorbu Václava Podestáta (*1960) dokládají v podsbírce fotografie cyklu Lidé. Humanistický dokument pak práce Dany Kyndrové (*1955) z cyklu Podkarpatská Rus , 1991). Do oblasti dokumentární fotografie zasáhl i Miroslav Myška (*1946), všestranně orientovaný autor, jehož tvorba zahrnuje vedle fotografie aktu či krajiny i reportážní snímky. Myška v letech 1996–1999 vytvořil fotografický cyklus z prostředí českých vesnic v rumunském Banátu a v letech 2001–2002 ojedinělou reportáž ze setkání evropských cikánů v Camargue ve Francii.
Nejmladší generaci dokumentaristů zastupují ve sbírce například práce Evžena Sobka (*1967; Live in Blue, 2010), Jiřího Křenka (*1974, Hypermarkety, 2000) nebo Svatopluka Klesnila (*1977, Chvíle šampionu, 2009).
