Volná grafika

Počtem sbírkových předmětů (více než 13 000 grafických listů) patří podsbírka volné grafiky mezi nejobsáhlejší sbírkové soubory muzea. Její základ byl položen roku 1952 organizací tzv. základního fondu (spojení historických sbírek Městského muzea v Olomouci, Klubu přátel umění, Fondu národní obnovy a deponátů), na který navázala vlastní akviziční činnost. Do počátku 80. letech tvořila volná grafika spolu s užitou grafikou a kresbou jednu sbírku. V současné době jsou tyto fondy vedeny jako samostatné. Sbírka volné grafiky je přitom rozdělena na dva celky – na soubor staré grafiky a fond moderní grafiky, který čítá okolo 12.000 děl, převážně na papíře. V celém svém historickém rozsahu dokládá širokou škálu podob a funkcí, kterými byla grafika nadána od samých počátků svého vzniku.

Staří mistři

Fond staré grafiky obsahuje tisky 15. až 19. století celoevropské provenience. Nebyl budován systematicky, přesto zde najdeme řadu unikátních tisků. Mezi nejstarší ty patří knižní ilustrace 15.–16. století (Michael Wolgemuth, Hans Brosamer) a drobné mědiryty tzv. malých mistrů (Barthel Beham, Heinrich Aldegrever, Georg Pencz). Početněji je ve sbírce zastoupena manýristická reprodukční grafika nizozemských, holandských a německých autorů 2. poloviny 16. až počátku 17. století (Cornelius Cort, Philipp Galle, Jan I, Rafael I a Egidius Sadelerové, Jan Pieterszoon Saendredam, Hendrik Goltzius, Pieter de Jode I., Jacob Matham, Jan Muller, Lucas Kilian), bravurní lepty francouzského grafika Jacquese Callota či krajiny holandských mistrů 17. století (Jan van de Velde II., Allaert van Everdingen). Z barokní produkce 17. až 18. století vynikají ve sbírce soubory leptů pražského rodáka Václava Hollara, lovecké scény němce Johanna Eliase Ridingera, či ilustrace předního rytce českého vrcholného baroka Michaela Jindřicha Renze. Fond obsahuje také nevelkou, ale významnou kolekci tisků italských mistrů od renesance až do pozdního baroka (Nicolò Boldrini, Aenea Vico, Giorgio Ghisi, zv. Mantovano, Agostino Carracci, Simone Cantarini, Salvatore Rosa, Marco Alvise Pitteri, Pietro Testa, Giovanni Battista Piranesi). Originální grafika 19. století je zaměřena zejména na česko-rakouskou oblast (Antonín Machek, Antonín a Josef Mánesové, Josef Führich, Bedřich Havránek). Zcela ojedinělý soubor pak představuje několik desítek japonských dřevořezů z doby konce 18. až 1. třetiny 20. století (Utagawa Hirošige, Utagava Kunijoši, Utagava Kunisada, Utagava Kuničika). 

Fond staré grafiky obsahuje tisky 15. až 19. století celoevropské provenience. Nebyl budován systematicky, přesto zde najdeme řadu unikátních tisků. Mezi nejstarší ty patří knižní ilustrace 15.–16. století (Michael Wolgemuth, Hans Brosamer) a drobné mědiryty tzv. malých mistrů (Barthel Beham, Heinrich Aldegrever, Georg Pencz). Početněji je ve sbírce zastoupena manýristická reprodukční grafika nizozemských, holandských a německých autorů 2. poloviny 16. až počátku 17. století (Cornelius Cort, Philipp Galle, Jan I, Rafael I a Egidius Sadelerové, Jan Pieterszoon Saendredam, Hendrik Goltzius, Pieter de Jode I., Jacob Matham, Jan Muller, Lucas Kilian), bravurní lepty francouzského grafika Jacquese Callota či krajiny holandských mistrů 17. století (Jan van de Velde II., Allaert van Everdingen). Z barokní produkce 17. až 18. století vynikají ve sbírce soubory leptů pražského rodáka Václava Hollara, lovecké scény němce Johanna Eliase Ridingera, či ilustrace předního rytce českého vrcholného baroka Michaela Jindřicha Renze. Fond obsahuje také nevelkou, ale významnou kolekci tisků italských mistrů od renesance až do pozdního baroka (Nicolò Boldrini, Aenea Vico, Giorgio Ghisi, zv. Mantovano, Agostino Carracci, Simone Cantarini, Salvatore Rosa, Marco Alvise Pitteri, Pietro Testa, Giovanni Battista Piranesi). Originální grafika 19. století je zaměřena zejména na česko-rakouskou oblast (Antonín Machek, Antonín a Josef Mánesové, Josef Führich, Bedřich Havránek). Zcela ojedinělý soubor pak představuje několik desítek japonských dřevořezů z doby konce 18. až 1. třetiny 20. století (Utagawa Hirošige, Utagava Kunijoši, Utagava Kunisada, Utagava Kuničika). 

Moderní grafika

Fond moderní grafiky souhrnně pojímá české výtvarné umění od konce 19. století do současnosti, spolu s tím však reflektuje také zvláštní či výjimečná ohniska evropské produkce (namátkou Max Klinger, Odilon Redon a James Ensor, Oskar Kokoschka, Käthe Kollwitz, Wolf Vostell a hnutí Fluxus, Iparterv či Hanne Darboven). Výjimečnou, dosud ne zcela zpracovanou oblastí je činnost autorů německého původu 1. poloviny 20. století (Karl Stratil, Ivo Saliger, Rudolf Michalik, Rudolf Mather, Leo Haas, Kurt Gröger ad.). I tu nicméně volně rozvíjí nově vytvářená kolekce grafiky současné z rámce akviziční politiky Středoevropského fóra, jehož vznik v roce 2009 vedl k přehodnocení vlastní koncepce sbírky.

Pro umění na papíře platí flexibilita a pestrost. V posledních letech proto také prochází velkým rozmachem – z formátem nosiče omezených tisků na papíře se stává vlastní princip tvořivosti, což se mimo jiné promítá do stále častějších vstupů tohoto média do trojrozměrného prostoru, respektive v uplatnění nových médií. Grafika také výrazně zasáhla do proměn dalších médií, především malby a instalace. Přestože je olomoucká sbírka v mnoha ohledech tradiční – soustředí se na finální instance děl a etablované autory autorů, stále častěji se naše pozornost upírá na experimentální formy. Krom snahy naplnit záměry SEFO, jsme motivováni také snahou o přehodnocení média jako systému tvůrčích, konceptuálních a imaginativních strategií.

Z tzv. základního fondu pochází konvolut prací zakladatelských osobností české moderní grafiky (mj. Max Švabinský, Zdenka Braunerová, Vojtěch Preissig, Emil Orlik, František Bílek, Jan Konůpek či František Kobliha), na nějž před rokem 1989 navázaly cílené akvizice (Josef Váchal, Josef Šíma, Josef Čapek, František Tichý, Skupina 42 a skupiny Ra). Ty se týkaly také osobností „neoficiální scény“ (Jiří John, Alena Kučerová, Karel Malich, Dalibor Chatrný, Naděžda Plíšková ad.). V posledních letech je pak fond systematicky rozšiřován jak s ohledem na lokální kontext (Vladimír Boudník, Václav Boštík, Zdeněk Sýkora, Milan Dobeš, Stanislav Kolíbal), do nějž je potřeba započítat také tvorbu autorů tvořících v emigraci (Zdenek Kirchner, Miloš Cvach, Terry Haass, Ivan Theimer ad.), tak se zřetelem k současnému dění (Michal Cihlář, Šárka Trčková, Vojtěch Kovářík, Lenka Falušiová, Gábor Koós ad.). V rámci kolekce fóra pak excelují Daniel Fischer, Klára Bočkayová, Jozef Jankovič, Rudolf Sikora, Dezider Tóth, Juraj Meliš, Lajos Kassák, Imre Bak, Dóra Maurer, Sándor Pinczehelyi, Ivan Picelj, A. R. Penck, Hans Hartung, Dieter Roth, Wolf Vostell, Walter Zombrich, Luč Hoanraet či Johannes Grützke.

Současná podoba sbírky je dílem několika výjimečných kurátorských osobností, mimo jiné Pavla Zatloukala a Zdenky Lindovské. Samostatný konvolut ex libris a grafiky malého formátu je pak fondem, koncipovaným Jaroslavem Ryškou. V jistých ohledech také stále navazujeme na tradici Kabinetu grafiky, který v rámci tehdejší oblastní galerie fungoval od roku 1966. V roce 2019 byla sbírka prezentována na souborné výstavě nazvané Post.Print, jejíž kurátorkou byla Barbora Kundračíková. K výstavě vyšel dvoujazyčný katalog.

Pro umění na papíře platí flexibilita a pestrost. V posledních letech proto také prochází velkým rozmachem – z formátem nosiče omezených tisků na papíře se stává vlastní princip tvořivosti, což se mimo jiné promítá do stále častějších vstupů tohoto média do trojrozměrného prostoru, respektive v uplatnění nových médií. Grafika také výrazně zasáhla do proměn dalších médií, především malby a instalace. Přestože je olomoucká sbírka v mnoha ohledech tradiční – soustředí se na finální instance děl a etablované autory autorů, stále častěji se naše pozornost upírá na experimentální formy. Krom snahy naplnit záměry SEFO, jsme motivováni také snahou o přehodnocení média jako systému tvůrčích, konceptuálních a imaginativních strategií.

Z tzv. základního fondu pochází konvolut prací zakladatelských osobností české moderní grafiky (mj. Max Švabinský, Zdenka Braunerová, Vojtěch Preissig, Emil Orlik, František Bílek, Jan Konůpek či František Kobliha), na nějž před rokem 1989 navázaly cílené akvizice (Josef Váchal, Josef Šíma, Josef Čapek, František Tichý, Skupina 42 a skupiny Ra). Ty se týkaly také osobností „neoficiální scény“ (Jiří John, Alena Kučerová, Karel Malich, Dalibor Chatrný, Naděžda Plíšková ad.). V posledních letech je pak fond systematicky rozšiřován jak s ohledem na lokální kontext (Vladimír Boudník, Václav Boštík, Zdeněk Sýkora, Milan Dobeš, Stanislav Kolíbal), do nějž je potřeba započítat také tvorbu autorů tvořících v emigraci (Zdenek Kirchner, Miloš Cvach, Terry Haass, Ivan Theimer ad.), tak se zřetelem k současnému dění (Michal Cihlář, Šárka Trčková, Vojtěch Kovářík, Lenka Falušiová, Gábor Koós ad.). V rámci kolekce fóra pak excelují Daniel Fischer, Klára Bočkayová, Jozef Jankovič, Rudolf Sikora, Dezider Tóth, Juraj Meliš, Lajos Kassák, Imre Bak, Dóra Maurer, Sándor Pinczehelyi, Ivan Picelj, A. R. Penck, Hans Hartung, Dieter Roth, Wolf Vostell, Walter Zombrich, Luč Hoanraet či Johannes Grützke.

Současná podoba sbírky je dílem několika výjimečných kurátorských osobností, mimo jiné Pavla Zatloukala a Zdenky Lindovské. Samostatný konvolut ex libris a grafiky malého formátu je pak fondem, koncipovaným Jaroslavem Ryškou. V jistých ohledech také stále navazujeme na tradici Kabinetu grafiky, který v rámci tehdejší oblastní galerie fungoval od roku 1966. V roce 2019 byla sbírka prezentována na souborné výstavě nazvané Post.Print, jejíž kurátorkou byla Barbora Kundračíková. K výstavě vyšel dvoujazyčný katalog.

Sándor Pinczehelyi | CEAD video dokument

Victor Vasarely | CEAD video dokument

Sándor Pinczehelyi | CEAD video dokument

Victor Vasarely | CEAD video dokument

Umělecké okruhy z podsbírky

Informel

Zdrojem poválečné české abstrakce je pestrý amalgám domácích aspirací na globální kontext,

zprostředkovávaný v náznacích osobnostmi typu Jiřího Padrty. Také je jím však velkorysý poměr k osobní kreativitě. A osobností, v níž se obojí limita schází, je pak příznačně grafik – Vladimír Boudník. Svorník, jejž představuje, dobře odpovídá strategii tohoto katalogu – Boudník totiž predikoval nový svět, v němž kreativita přirozeně propojí nejen vnější a vnitřní prostor, ale také prostor jedince a society. Explosionalismus, směr, jejž vymyslel a sám také reprezentoval, svým názvem neodkazuje k ničemu jinému, než k násobícímu se gestu změny a recipročně také dopadu. Odtud jakýsi proto-happening, individualizovaná verze tašismu či akční malby.

Čerpání inspirace z reálného prostředí, resp. „otiskování“ vlastní tvořivosti do již existující hmoty (zdí) našlo svou přirozenou odezvu v jemné práci s tiskem samým. Jednotlivé objevy a inovace technologických postupů lze chápat jako vlastní instance totožného procesu – aktivní grafika (1954), monotyp (1957), strukturální grafika (1959), magnetická grafika (1965), Roschachovovy testy (1966). Boudník, Josef Hampl a další autoři informelní tradice výrazně překročili limity obrazu – což je motiv dále rozvíjený mj. Janem Koblasou či Alešem Veselým. Oba školení sochaři v roce 1960 připravili druhou z pražských Konfrontací, okolo nichž se formovala první generace nastupující neo-avantgardy, jež přímo reflektovala západní umění po roce 1945. Strukturální rukopis, jímž je Koblasova soudobá tvorba typická, se projevuje v obojím, tiscích a obrazech, i plastikách. Obracel se přitom k hmotě země, jíž tímto gestem arteficiální rekonstruoval. Jeho přechod od světácky distancovaného Šmidrovství k metafyzickým rovinám velkých mytologií byl bouřlivý, odráží však polaritu doby. Obojí navíc nepřímo čerpalo z podobných zdrojů – pražské „surrealistické“ tradice. Ve sbírkách muzea se nachází dvojice monotypů, Labyrint světa a Svět ticha, oba zřejmě z roku 1958.

Jistý typ archeologického bádání či re-konstruování pak zosobňuje Terry Haass (1923-2016), která jako židovka do Francie emigrovala již v roce 1939. Po studiích v Paříži a New Yorku (Osip Zadkine, William Stanley Hayter ad.) se Haass rychle etablovala ve skutečně globálním kontextu, její primární doménou nicméně zůstala grafická tvorba. Spojení otisku s rovinou metafyziky (světlo, prostor, mýtus) spolu s řemeslnou dovedností ji přivedlo k přechodu mezi obrazem a prostorem, také však uměním a vědou, tj. mezi věcí, hmotou, a teorií, jež ji obestírá či formuje. Jak ukazuje průřez autorčinou pozůstalostí, který Muzeum umění spravuje, na půdoryse abstraktního obrazu může defilovat plné spektrum hmotného universa. Haptický aspekt, kterému se dík různým podobám informelu a strukturální abstrakce dostalo pozornosti, tak představuje podstatnou protiváhu polohám konceptuálního umění a konstruktivismu. Do jisté míry předznamenal také návrat figurace, a to v příznačně tělesné, materiální podobě. Pozornost navíc opět upřel ke smyslově komplexním kvalitám výtvarného díla.

Kontakt:

Mgr. Helena Zápalková, Ph.D.

  • kurátorka podsbírky volné grafiky – stará grafika
  • zapalkova@muo.cz
  • 585 514 171

Mgr. Helena Zápalková, Ph.D.

  • kurátorka podsbírky volné grafiky – stará grafika
  • zapalkova@muo.cz
  • 585 514 171

Mgr. Barbora Kundračíková, Ph.D.

  • kurátorka podsbírky volné grafiky – moderní umění
  • kundracikova@muo.cz
  • 585 514 257

Mgr. Barbora Kundračíková, Ph.D.

  • kurátorka podsbírky volné grafiky – moderní umění
  • kundracikova@muo.cz
  • 585 514 257

Mgr. Marta Perůtková

  • správkyně depozitáře a podsbírek prací na papíře
  • perutkova@muo.cz
  • 585 514 273

Mgr. Marta Perůtková

  • správkyně depozitáře a podsbírek prací na papíře
  • perutkova@muo.cz
  • 585 514 273