Užité umění

Vídeňská moderna a dřevěný ohýbaný nábytek

Objev nového technologického postupu při výrobě nábytku zapříčinil rozkvět fenoménu – nábytku z ohýbaných dřevěných prutů. Jeho hlavní protagonisté, firmy Gebrüder Thonet a Jacob & Josef Kohn, se nechali unášet dobovou atmosférou a po vzoru anglického hnutí Arts and Crafts, jehož rakouskou obdobu tvořily Wiener Werkstätte, začali spolupracovat s předními umělci té doby. To jim přineslo pozitiva nejen v podobě nových modelů nábytku pro náročnější klientelu, ale i inovaci výrobních postupů a značný zisk. Autoři návrhů, povětšinou architekti školení v ateliéru Otto Wagnera (1841‒1914) na vídeňské Akademii, tak vytvořili modely, z nichž se celá řada díky své oblíbenosti dostala i do nabídkových katalogů určených široké veřejnosti.

Pro firmu Thonet své návrhy vypracovali kromě samotného Otto Wagnera např. architekti Marcel Kammerer (1878‒1959), Otto Prutscher (1880‒1949), Josef Urban (1972‒1933), Leopold Bauer (1872‒1938) či Jan Kotěra (1871‒1923), pro firmu Kohn například Adolf Loos (1870‒1933), Josef Hoffmann (1870‒1956) nebo Gustav Siegel (1880‒1970). Právě židle Adolfa Loose z roku 1898 pro Café Museum ve Vídni bývá považována za první autorský návrh architekta z ohýbaného dřeva pro veřejný prostor. Originální model je též součástí podsbírky užitého umění Muzea umění Olomouc.

Fenomén Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody

V meziválečné československé nábytkové produkci zastávaly významnou roli Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně (UP závody). Pod tímto názvem fungovaly od roku 1921 po úspěšném sloučení třebíčského podniku Jana Vaňka s královopolským Továrním nábytkovým a stavebním stolařstvím Karla Slavíčka. UP závody dokázali vyvinout a úspěšně včlenit na trh typové modely, které díky své kvalitě, funkčnosti a střízlivému vzhledu oslovily široké spektrum zákazníků. V době vedení Jana Vaňka (do r. 1924) přišly s poměrně variabilním systémem tzv. přistavovacího nábytku, který Vaňkovi nástupci dále rozvedli.

Na přelomu dvacátých a třicátých let ovlivnila vzhled řady modelů estetika německé umělecké školy Bauhaus. Zejména stoly, židle, křesla a jiné interiérové vybavení z ocelových trubek se staly oblíbeným produktem uplatňovaným v celé řadě staveb soukromého i veřejného charakteru. Vyráběly se v Hodonínské pobočce a jejich autorem byl architekt Jindřich Halabala (1903‒1978), hlavní podnikový návrhář. Podsbírka užitého umění zahrnuje zásadní Halabalovy modely, u nichž řešil (obdobně jako průkopníci ohýbaného trubkového nábytku na konci dvacátých let) vytvoření židle z jednoho kusu ocelové trubky. Na svět tak přišlo originální pojetí bez předních noh, které je dnes velmi žádaným sběratelským artiklem.

V roce 2003 muzeum Jindřichu Halabalovi a jeho práci pro Spojené uměleckoprůmyslové závody věnovalo stejnojmennou výstavu.

Bod varu – design padesátých a šedesátých let 20. století

Poválečná léta přála rozvoji designu, jehož hlavním hybatelem byl materiálový a technologický pokrok. Měkké, oblé i nepravidelné organické tvary opanovaly estetiku, šířící se do všech koutů světa díky výstavám a médiím. V sériové výrobě se uplatnily materiály jako překližka, masiv, sklolaminát, plast i hliník, jejichž přednost spočívala v odlehčenosti, snadném tvarování, praktičnosti a cenové dostupnosti. Pěkné a funkční zařízení interiérů se stalo důležitým symbolem modernosti, doprovázeným celkovou proměnou bydlení a životního stylu nové generace.

V podsbírce užitého umění je pestrý svět nábytkového designu padesátých a šedesátých let představen kolekcí sedacího nábytku a stolkem světové i domácí produkce. Na nábytkové experimenty průkopnických osobností jako Mies van der Rohe (1886‒1969), Charles (1907‒1978) a Ray (1912‒988) Eamesových, Eero Saarinena (1910‒1961) či Arne Jacobsena (1902‒1971) navázali návrháři poválečného období neméně odvážným tvarování překližky, sklolaminátu a plastů, které umožnili vznik nových tvarových kreací. Zmiňme alespoň konzolovou židli tvaru S, kterou Verner Panton (1926-1998) navrhl pro firmu Thonet z lisované překližky a která se v podobě plastové Panton Chair prodává dodnes.

Nové tendence se do sebe snažila absorbovat i Československá nábytkářská výroba. V roce 1954 byl založen Výzkumný ústav nábytkářského průmyslu v Brně, v němž vznikaly – často formou experimentu – návrhy pro přední výrobce nábytku (např. TON). Zajímavé modely sle pocházely i z rýsovacích prken podnikových návrhářů, dodnes povětšinou nedoceněných. Kvalitu designu dokládá i úspěch československých výtvarníků a jejich výrobků na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 či výstavách následných.

Židle jako svébytné umělecké dílo

V souvislosti s postmoderní vlnou, která k nám v sedmdesátých letech pronikala zejména z Itálie, se začínají návrháři odklánět od funkční stránky nábytku. Do své tvorby vnášejí skrze hravost a ironii odkazy na minulost či symboliku vztahující se k dobovému dění. Mezi nejvýraznější představitele tohoto proudu v Československu patří výtvarník Milan Knížák (*1940) a umělecká skupina Atika (1987‒1992), jíž tvořili mladí architekti, absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Nábytek se v jejich podání stává spíše interiérovým objektem, upoutávajícím pozornost svou divokou estetikou. Podtext tvorby je však daleko hlubší – je to forma protestu proti tehdejší společenské atmosféře a úrovni nábytkářské produkce. Sbírka užitého umění zahrnuje díla Víta Cimbury (*1950), Bohuslava Horáka *(1954), Jiřího Javůrka (*1956), Jiřího Pelcla (*1950) a Jaroslava Šusty jun. (*1956). Soubor sedmi výtvarných objektů, včetně židle Softhard Milana Knížáka, tvoří ucelený soubor reprezentující postmoderní tendence v Československém prostředí.

V roce 2007 Muzeum umění Olomouc představilo tvorbu skupiny Atika stejnojmennou výstavou – Atika 1987‒1992 / Emoce a forma.

Za dobu více než sedmdesátileté existence Muzeu umění, a jeho předrevolučního předchůdce Galerie výtvarného umění, se podařilo uskutečnit desítky architektonických výstav. Ty mapovaly jak lokální stavební dění 19. a 20. století, tak i jeho středoevropský kontext. S postupem času se prohluboval zájem o specifická témata i architekty.

Při mapování staveb se kurátoři nezřídka setkávali s autentickými interiéry. S postupem času, stylovými proměnami i porevolučním děním byla řada z nich, byť autorsky cenných, ohrožena. Ačkoliv nebylo v možnostech muzea zachránit vše, snaha o začlenění částí hodnotných interiérů do nově vzniklé podsbírky užitého umění (1997) probíhala kontinuálně. Proto v ní lze nalézt například část unikátního, na míru zhotoveného vybavení prostějovské vily od Emila Králíka (1880‒1946) z prvního desetiletí 20. století, nábytek Dušana Jurkoviče (1868‒1947) pro Janův dům Luhačovicích, Kotěrovu židli a křeslo pro Národní dům v Prostějově či křeslo z původního interiéru bytu od Jacquese Groaga (1892‒1962), úspěšného olomouckého architekta, který ve své kariéře pokračoval v Anglii a společně se svou ženou Jacquelin vytvořil úspěšnou designérkou dvojicí. Řada interiérové zařízení však do sbírky připutovala z neznámých interiérů, přesto tvoří jedinečný doklad dobové i místní kultury bydlení.