SEFO: pět domů, jedno muzeum

Když se řekne nové muzeum, většina lidí si představí výraznou solitérní stavbu, která na sebe strhává pozornost. Přístavba Středoevropského fóra Olomouc (SEFO) se však vydává jinou cestou. Architekt Jan Šépka navrhl budovu, která nechce historické centrum Olomouce přehlušit, ale vstoupit do něj jako jeho přirozená součást. Právě hledání rovnováhy mezi odvahou současné architektury a respektem k místu je jedním z nejzajímavějších aspektů celého projektu.

Pozemek pro stavbu se nachází v mimořádně citlivém prostředí historického jádra města. Namísto jednoho mohutného objektu proto architektura vychází z původní struktury lokality. Nová budova je rozdělena do pěti podélných „muzejních lodí“, které kopírují stopu pěti někdejších měšťanských domů. Návrh tak zachovává historickou parcelaci a měřítko okolní zástavby. Přestože jde o novostavbu, její základní urbanistická logika vyrůstá z minulosti místa.

Pět samostatných hmot propojuje příčná komunikační osa, díky níž budova funguje jako jeden celek. Směrem do Denisovy ulice jedna z lodí ustupuje a vytváří malý veřejný prostor před vstupem. Tento nenápadný zásah pomáhá otevřít jinak stísněnou uliční situaci a zároveň návštěvníka přirozeně navádí k hlavnímu vchodu.

Zásadní roli hraje také vztah nové stavby k historické budově Muzea umění Olomouc. Přístavba s ní bude propojena v několika úrovních, aniž by potlačovala její vlastní charakter. Cílem není vytvořit dva oddělené objekty vedle sebe, ale jeden funkční organismus, v němž se historická a současná architektura vzájemně doplňují. Po dokončení vznikne komplex, který návštěvníkům umožní plynulý pohyb mezi starou a novou částí muzea.

Ve výstavních prostorách bude uskutečněn princip „domu v domě“, kde jsou zajištěny vhodné podmínky pro vystavování na stěnách a zároveň je v obou podlažích využito přirozené horní světlo.

Neobvyklé je rovněž řešení výstavních prostor. Místo univerzálních „bílých kostek“, které v současných galeriích často převládají, nabídne SEFO rozmanitou prostorovou zkušenost. Jednotlivé lodě mají různou výšku, liší se způsobem osvětlení i prostorovým uspořádáním. Návštěvník se nebude pohybovat sérií stejných sálů, ale bude procházet proměnlivou trasou, kde každá část vytváří odlišnou atmosféru. Horní osvětlení, průhledy mezi prostory i vložené architektonické objemy pomohou orientaci a zároveň se stanou součástí samotného zážitku z návštěvy.

Architektura přitom neřeší jen estetiku. Velká pozornost byla věnována provozu budovy. Podzemní podlaží soustředí depozitáře, restaurátorská pracoviště, badatelské zázemí i technologická zařízení. Samostatný vjezd z Kačení ulice umožní bezpečnou přepravu uměleckých děl přímo do budovy. Trasy pro manipulaci se sbírkami jsou odděleny od pohybu návštěvníků, což odpovídá současným požadavkům na provoz moderních muzeí.

Srdcem veřejné části se stane vstupní dvorana propojující přístavbu s historickou budovou. Odtud se návštěvníci dostanou do výstavních prostor i odborné knihovny. Dvorana současně otevře cestu do zahrad a na parkán podél historických hradeb. Vnitřní a venkovní prostředí propojí soustava tří vodních ploch umístěných v různých výškových úrovních. Muzeum tak nebude končit zdmi budovy, ale plynule se rozvine i do venkovního prostoru. Součástí projektu je také obnova dvou památkově chráněných hradebních zdí včetně původních střílen.

Jedním z nejodvážnějších prvků návrhu je použití velkoformátového 3D tisku betonu. Nadzemní konstrukce naváže na členění do pěti lodí a technologie 3D tisku se stane nejen stavební metodou, ale i významným výtvarným prostředkem. Pohledové betonové konstrukce získají okrový odstín připomínající pískovec, který je pro historickou Olomouc typický. Charakteristická vrstva po vrstvě vznikající textura nebude skrývána, ale naopak přiznána jako součást architektonického výrazu stavby.

Veřejně přístupné části zahrady přechází i do podzemní části (umělé jeskyně.

Moderní technologie se promítají i do energetického konceptu budovy. Přístavba je navržena v pasivním standardu a energetické třídě A. Vytápění a chlazení bude z velké části zajišťovat soustava 29 geotermálních vrtů hlubokých přibližně 150 metrů. Samostatně regulované klimatické zóny vytvoří optimální podmínky pro návštěvníky i citlivá umělecká díla. Přirozené denní světlo bude doplňovat inteligentně řízené osvětlení respektující požadavky na ochranu sbírek.

SEFO tak není pouze novou muzejní budovou. Je architektonickou odpovědí na otázku, jak stavět ve historickém městě v 21. století. Spojuje respekt k minulosti s experimentem, tradiční městskou strukturu s nejnovějšími technologiemi a roli kulturní instituce s funkcí veřejného prostoru. Pokud se podaří naplnit současnou vizi, získá Olomouc stavbu, která nebude jen schránkou pro umění, ale sama se stane výrazným architektonickým dílem.