Jindřich Štreit slaví 80. narozeniny

Výstava Z města ven! trvá do 18. října a na její závěr Muzeum umění Olomouc připravilo sérii tří komentovaných prohlídek, kdy výstavou návštěvníky provede přímo Jindřich Štreit. Komentované prohlídky začínají vždy v 17.00.

Osobnost Jindřicha Štreita přibližuje rozhovor, který Muzeum umění otisklo v druhém letošním číslo časopisu Muzeion:

Nejvíc mě zajímá člověk

Vy jste rozený Valach, propsalo se to nějak do vaší tvorby?
Doufám, že ano. Narodil jsem se tam a deset let žil. Pro Valašsko je typická vstřícnost. Když někdo přijde, tak se mu vždycky něco nabídne, on posedí a tak dále. Valašská slivovice je samozřejmě pojem. Důležitou valašskou vlastností je vzájemné pochopení a komunikace mezi lidmi.

Kdy jste se rozhodl, že budete fotografem?
To bylo až tady v Olomouci na Pedagogické fakultě. Učil mě mimo jiné i profesor Jan Bukovjan, který měl zálibu ve starších fotoaparátech. Kupoval je, sháněl a pak prodával dál. Někdy mezi prvním a druhým ročníkem mi jeden nabídl. Přišel jsem domů a řekl tatínkovi, že mám možnost koupit za čtyři stovky fotoaparát. Tatínek mi řekl, že mi ty čtyři stovky dá, ale musím mu slíbit, že deset let nebudu kouřit. To se mě trochu dotklo, protože já nikdy nekouřil, na druhou stranu se mi to tím pádem snadno slibovalo.

Tak to celé začalo?
Od prvního založení filmu jsem tomu naprosto propadl. Focení se pro mě stalo velkou vášní.  Profesor Bukovjan si navíc na chodbě vyrobil maličkou fotokomoru, asi metr krát metr. Tak akorát na zvětšovák. Půjčoval mi ji, abych si to mohl všechno osahat a vyzkoušet.

Ale rodiče vás k umění vedli odjakživa, že ano?
Můj tatínek fotografoval, ale nebyl ten typ, který se mi jako rodič snažil všechno vysvětlit a ukázat, i když byl povoláním pedagog. Prostě mě nechal, ať si to najdu sám. Viděl jsem, co dělá, pozoroval jsem, jak si zatemňuje ložnici, protože fotokomoru neměl. Byl opravdový amatér a moc ho to bavilo. Věnoval se krajinkám, ale fotil i lidi z vesnice, kde jsme žili. To všechno jsem vnímal a první kontakt s fotografií jsem tak měl skrz něj.
Maminka byla rozená Pražačka, která se provdala na Valašsko. Jako dítě jsem měl zdravotní problémy a každé dva týdny jsem musel jezdit do Prahy právě s maminkou. To jsem měl tak nějak sedm osm let. Maminka velmi ráda chodila do divadla, na koncerty, výstavy a brala mě s sebou. Takže jsem žil takový dvojí život, vesnický a pražský.

Měl jste v počátcích nějaké fotografické vzory?
Mě od začátku nejvíc zajímal člověk, ale k tomu jsem se dopracoval. Na začátku jsem měl vzory jako byl Vilém Reichmann, který fotil taková surrealistická zátiší, nebo třeba Emila Medková. To byla jedna taková rovina, řekněme umělecké fotografie. Souběžně s tím mě zajímal i dokument, práce Dagmar Hochové a potom i Viktora Koláře.
Tatínek navíc odebíral časopis Československá fotografie, který jsem měl díky tomu k dispozici. Na fakultě jsem studoval výtvarnou výchovu, takže jsem byl v kontaktu s pedagogy, kteří učili sochu, grafiku, kresbu a tak dále.  Ať už to byl sochař Zdeněk Přikryl, grafička Jana Jemelková nebo malíř Emil Viklický, tatínek jazzového mistra Viklického.

Teď učíte a ovlivňujete mladé umělce a fotografy vy. Funguje to i obráceně, že oni svým viděním světa ovlivňují vás?
Myslím, že ano. Ať chceme nebo nechceme, každá generace je jiná, což platí i u fotografů. Přístup k fotografii a umění obecně se mění. Jako pedagog musíte tyto změny vnímat, akceptovat je a snažit se novou generaci pochopit. Je to otázka kompozice i obsahu. Mladí přicházejí s novými nápady, tématy, přístupem k fotografii a na to musí pedagog reagovat. Logicky tedy je ovlivněn. Důležitý je dialog mezi studentem a kantorem, to člověka posouvá dopředu.

Pro své fotografie si vybíráte silná témata často z okraje – ať už geografického, či sociálního. Jde o nějakou přirozenou vzájemnou přitažlivost?
Hned po vysoké škole jsem začal učit na vesnici, na Sovinci. Podle mě je velice důležité zpracovávat, co člověk žije, to vás ovlivňuje a formuje. A u mě to zkrátka byla vesnice, takže jsem se snažil zachytit tamní život. Navíc v té době to fungovalo tak, že když začnete učit na vesnici, tak se jako kantor vlastně stáváte obecně kulturním pracovníkem. Vedl jsem knihovnu, promítal filmy v kině, psal obecní kroniku a mnoho dalších takových věcí. Také jsem od místních sbíral fotografie, a hlavně sám fotil život na vesnici a v jejím okolí.

Kdy jste začal své fotografie vystavovat?
Svou první samostatnou výstavu jsem měl v roce 1967 na konci studia na univerzitě. Ve studentském klubu v olomoucké Švédské ulici jsem vystavil soubor s názvem Vesnice. Tam jsem se setkal s Jaroslavem Hutkou, který výstavu zahajoval.
První výstava, která měla svůj charakter a silné téma, byla v Galerii Pod podloubím. Jmenovala se Romové bez romantiky. Romy jsem sledoval jednak u nás na vesnici, tak i ve městě, tady v Olomouci.  V té době byla Olomouc centrem československé fotograiee, protože tu byly celostátní amatérské výstavy, a ty určovaly vývoj naší fotografie. Vycházel katalog, a ten byl určující pro směřování celého oboru. Amatérská fotografie totiž tehdy měla úplně jiný zvuk, byla mnohem důležitější a podstatnější. Každý amatérský fotograf to se svým koníčkem myslel velmi vážně.

Součástí výstavy Z města ven! je také vaše kurátorská činnost na Sovinci. Jak jste se k ní dostal?
To je další rovina mého života. Tatínek i maminka byli ve svém domově velmi aktivní a přinášeli lidem kulturu a osvětu. Maminka vedla kulturní středisko a pořádala zájezdy do divadla či na koncerty. Tatínek učil v Těchanově, což je vesnička, o které nikdo neslyšel a nikdo ji neviděl. Tam v té době ani nejezdil autobus, ten se až později podařilo prosadit mamince. V Těchanově byla jen škola a rumunští Slováci, kteří se po válce vrátili z Rumunska a byli tam umístění.
Když jsem dostudoval univerzitu, byl ve mně vzor mých rodičů. Takže jsem odjel na Sovinec, kde se uvolnilo místo kantora. Tak jsem začal učit v jednotřídce a do toho, jak už jsem říkal, vedl kino, knihovnu a tak dále. Ve škole jsem zrušil takové ty politické nástěnky a místo nich jsem začal pořádat výstavy. První, kterou jsem takto uspořádal, byla výstava Marie Kodovské. Dnes světově proslavená naivní malířka, ale tehdy to i pro ni byla první výstava. Postupně jsem oslovoval různé umělce a rozšiřoval tak okruh kontaktů. Všechno jsem to propojoval právě na Sovinci. Svou první výstavu měl později na Sovinci i Václav Stratil.

O které době teď mluvíme?
To už byl začátek osmdesátých let. Vytvořil jsem si vždycky koncepci na tři roky a každý rok jsem udělal přibližně šest výstav. Jednu olomouckému umělci, jednu slovenskému, čtyři pražským. A tak jsem postupně Sovinec dostal na kulturní mapu světa.

Tehdejší režim vaší aktivitě asi nebyl příliš nakloněn.
To opravdu nebyl. Když jsem výstavy připravoval, tak jsem chtěl ke každé vernisáži divadlo nebo koncert. To byly velké akce, kdy přijíždělo 200, 500 a jednou i 1000 lidí. V době, kdy se o nich nesmělo mluvit, jsem vystavoval Adrienu Šimotovou, Václava Boštíka, Stanislava Kolíbala nebo Olbrama Zoubka. A to neušlo pozornosti příslušných orgánů, takže to dopadlo tak, že mě zatkli a asi po roce odsoudili za hanobení republiky a prezidenta. Ze školy mě samozřejmě vyhodili, a tak jsem si nakonec našel práci na státním statku, kde jsem osm let pracoval jako dispečer.

Taky na Sovinci?
To byl státní statek v Rýžovišti, kam jsem každý den musel ze Sovince dojíždět. Vstával jsem ve čtyři ráno, abych přesně v 6.50 seděl v kanceláři. Ale jinak to byly nejkrásnější roky mého života. Do pracovní smlouvy jsem si nechal napsat, že budu život na státním statku dokumentovat, tak jsem vyřídil telefonáty a zbytek dne fotil. Jenže po pár měsících na to StB při kontrole přišla a fotografování mi ze smlouvy vyškrtli. Ale já fotil dál a s pomocí benevolentního ředitele statku mi to nějak procházelo.

Takže jste osm let fotil život na vesnici?
Fotil, ale nesměl vystavovat. Tak jsem aspoň svoje fotky dával na takovou velkou nástěnku na chodbě statku. A ty fotky si lidé rozebírali. Mnohem později mi je pak ukazovali, to bylo třeba sto fotek. Říkal jsem jim, že ani neví, co teď mají.

Byl jste v té době v kontaktu s přáteli umělci?
Ano, kromě práce na statku jsem dál pořádal výstavy na Sovinci. Tím jsem se bavil a dál udržoval kontakt s uměleckým světem. Dokonce jsem to tak nějak propojoval. Přesvědčil jsem vedení statku, že budu pro zaměstnance organizovat výjezdy autobusem na výstavy, koncerty, do divadla a tak podobně. To nakonec bylo nějakých šedesát výjezdů do roka. Praha, Bratislava, Brno… Nakonec jezdily dva plné autobusy. Lidem se to ohromně líbilo. A když jsme jezdili do Olomouce, tak jsem koncert nebo divadlo propojoval s návštěvou nějakého ateliéru. A v noci se pak chodilo tancovat po olomouckých barech.

Rok 1989 pro vás musel být velkým zlomem.
Po sametové revoluci jsem byl rehabilitován a nabídli mi učit na FAMU. Tam jsem zůstal deset let. Učil jsem i v Bratislavě, ale jen dva roky, protože jsem musel po rozdělení Československa skončit. Na FAMU jsem to nakonec vymyslel tak, že studenti budou jezdit za mnou na Sovinec. Na týden jsem k sobě vzal dva studenty, bydleli u nás a od rána do večera jsme fotili. Ještě teď po mnoha letech za mnou občas přijdou a říkají, že to bylo to nejvíc, co se na FAMU naučili.

A jak vám šlo focení?
Po převratu jsem byl zván na různé velké projekty, měl jsem v té době například výstavu ve francouzské Remeši. Na vernisáž jsem pozval celý autobus lidí z Olomouce. A tam jsme se s olomouckou radnicí domluvili na dalším projektu a já tři roky fotil sérii Lidé olomouckého okresu. Víte, já chtěl proslavit Olomouc, takže jsem tu výstavu vzal do New Yorku a Tokia a dalších japonských měst. A tam mi zase navrhli, abych nafotil japonskou vesnici, a ať si podám žádost o grant. Ten jsem dostal a v Japonsku tři měsíce fotil tamní vesnice. To jsou ale jen některé projekty. Zpracovávám různá témata. Fotil jsem vězně, bezdomovce, v hospicích. Vlastně teď dělám fotografie, které nikdo nechce vidět.

Čím je pro vás Sovinec?
Sovinec je pro mě vším. Tam prostě bydlím. Měl jsem nabídky, abych bydlel v Olomouci, Praze, ale na Sovinci jsem doma.