15 08 2022
AKTUALITA | 23. 10. 2017 Lehnout si do měkkého molitanu a přemýšlet nad světem kolem nás, situacemi, v nichž se člověk ocitá a jak ovlivňují jeho chování, umožňuje intervence Ivany Zochové, která je součástí výstavy Josefa Jankoviče v Muzeu moderního umění.

AKTUALITA | 23. 10. 2017

       Ivana Zochová (*1983)        Žije a pracuje v Ústí nad Labem. Vystudovala Ateliér textil/umění a design na Kunstuniversität v Linzi a Ateliér textilní tvorby, ateliér Performance, FUD UJEP v Ústí nad Labem. Momentálně studuje tamtéž doktorát a je odbornou asistentkou v ateliéru Performance u doc. Jiřího Kovandy.

Intervence do výstavy koncipovaná jako architektura z molitanu obohatila přehlídku děl výrazného slovenského sochaře 2. poloviny 20. století umění Josefa Jankoviče Plynutí času. Její autorkou je mladá česká umělkyně Ivana Zochová. Inspiraci pro svou práci našla právě v architektonických návrzích nedávno zesnulé ikony slovenského umění.

Díky Ivaně Zochové tak můžete vkročit do instalace z molitanu, ponořit se přitom do vlastních myšlenek a beze zbytku si vychutnat Plynutí času. „Instalaci jsem koncipovala jako architekturu navazující na stávající výstavní prostor, přitom jsem vyšla z Jankovičových architektonických projektů. Inspirovaly mě svou strukturou i neotřelým jazykem,“ říká Ivana Zochová.

Ne náhodou sáhla při tvorbě instalace po molitanu. „Pro své funkční vlastnosti se často využívá k přímému kontaktu uživatelů a jejich odpočinku. Svou měkkostí doslova otevírá náruč k jeho vyzkoušení,“ líčí Zochová.

Charakteristika materiálu však s sebou přináší ještě jiné významy: „Po prvotním kontaktu molitan odhaluje svou další rovinu – podobně jako je tomu v samotných Jankovičových návrzích prostorů – v rámci proměnlivého prostředí, které různou mírou tuhosti narušuje stabilitu jedince při jeho pohybu. Naznačuje náročnost situací, v nichž se často ocitáme a musíme jim čelit ve společnosti. Jakkoliv je to obtížné, nutí nás zaujmout vlastní postoj a ustát ho v rámci našeho chování i vůči druhému člověku. Jaké to je, čelit pohledu člověka tváří v tvář a být schopen se přitom postavit sám sobě?“

Naddimenzované ruce

Typické pro Jankovičovo dílo jsou naddimenzované lidské končetiny. Těmi se nechala inspirovat i Ivana Zochová. „Zaujala mě možnost promítnout fragmenty lidské postavy – rukou – do galerijního prostoru, která koresponduje s mým zájmem o tělesnost a její interpretací coby podstaty chápání každého jedince. S narůstající masou v rámci bezprostředního prostředí však může docházet k jejímu znevažování. Fragmenty už zpravidla neumožňují dobře vnímat původní celistvost těla i vlastní důležitost lidství a toho, co je s ním v jádru spojeno,“ dodává Zochová.