Marold, Luděk

Luděk Marold (7. 8. 1865 Praha – 1. 12. 1898 Praha)

Pohřeb na nábřeží Seiny, [1889]

Pastel, olej, plátno, 94 × 176 cm. Značeno vpravo dole: Na památku / L. Marold. //. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1503.

Přední český ilustrátor veristického směru a malíř, jenž se za svého krátkého života dočkal velkého uznání. Avšak nástup moderny postupně vedl k nejpříkřejšímu odsudku jeho tvorby. Maroldovo monumentální panorama Bitva u Lipan se stalo symbolem kýče do té doby, než byl v poslední třetině 20. století rehabilitován historismus a naturalismus a začala být obdivována secese jako styl, jenž se dočkal nezvyklé komercializace. Marold byl zapsán již v šestnácti letech na pražskou Akademii, ale po roce byl vyloučen (1881) pro nekázeň i za karikaturu rektora A. Lhoty. Podobně jako A. Mucha odešel na mnichovskou Akademii, dodával i kresby do nakladatelství Braun und Schneider. Po návratu do Prahy na Akademii k M. Pirnerovi (1887) záhy přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu, zároveň se stal členem i redaktorem Spolku výtvarných umělců Mánes. Přes počáteční úspěchy (obraz Z vaječného trhu) se rozhodl odejít do Paříže. Intenzivně se věnoval ilustraci a získal značný respekt. Jeho úrovně nedosahovali ani známí ilustrátoři, jako byl např. Jules-Descartes Ferat (1829–1889). Schopnost věrohodného zachycení prchavé chvíle byla Maroldovou hlavní předností. Na Mezinárodní výstavě v Mnichově (1892) mu byla udělena zlatá medaile, uznání mu vynesla účast na výstavě v Berlíně. Získal uznání a členství v České akademii věd a umění, od níž obdržel medaili za akvarely (1895). Na čas se vrátil do Prahy, vytvořil obdivovaný plakát Náš dům v asanaci a byl pověřen zakázkou pro Výstavu architektury a inženýrství (1898), pro niž zhotovil největší obraz v Čechách, zmíněné lipanské panorama. Náhle však zemřel, a to před uskutečněním plánované výstavy v roce 1899.

Pochmurná, skicovitá malba Pohřeb na nábřeží Seiny zaznamenává pohřební průvod za nevlídného, deštivého dne, jež i kněze nutí přidat do kroku. Násobně smutná je i patrná spěšnost ve snaze vymanit se z oné tragické chvíle, která je spjatá s posledním rozloučením s tím, kdo odchází z příslovečně „bídné časovosti“ do „bezčasí“, kde již není žádné příště. Plačtivé počasí prohlubuje kolektivní smutek, což poutá pozornost náhodných přihlížejících. Jako na divadle sledují nejen zkratku jednoho života, shrnutého smutkem hromady přátel. Jejich pozornost poutá také nezvyklá účast celé skupiny kněží.

Jedinečné vystižení atmosféry, vzdušná a zároveň kompozičně stmelená malba nedostižné svěžesti byla příznačná především pro Maroldovu akvarelovou a kvašovou malbu. Technika olejomalby či malby temperou mívala právě tak jako u olomouckého díla větší účinnost, pokud měla charakter nedokončené skici. Přitom tato mimořádně svěží malba je provedena monochromním, prosvětleným koloritem, jak jej podobným způsobem uplatňoval výrazný představitel mnichovské Akademie, profesor Nikolaus Gysis.

Ačkoliv nejsou známy bližší souvislosti tohoto Maroldova díla, tradičně označovaného Pohřeb na nábřeží Seiny, lze podle emotivního přípisu předpokládat, že Marold měl vztah k zesnulému, jehož pohřbu se zúčastnil, či k jeho rodině. Jinak se podle Jany Brabcové Marold „spíš a vždy záměrně vyhýbal zobrazení tragických chvil ...“ Maroldova kýžená autentičnost, snaha zachytit prchavost chvíle, kterou podpoří nehledaná gesta, vyžadovala reportážní postup. Je zřejmé, že jako pomůcku využil fotografii, jak ji nepokrytě využívali umělci naturalistické orientace, včetně Hynaise či Brožíka.

Pokud bychom se chtěli pokusit o bližší identifikaci výjevu, při porovnávání historických fakt, týkajících se možného úmrtí některého z českých umělců v Paříži, v dané době jsme nic podobného nezaznamenali. Pokud však vstoupíme do prostředí Paříže za sychravějšího počasí čili na začátku nebo konci roku, lze připomenout, že 23. ledna 1889 zemřel jeden z čelných představitelů akademického eklektismu, Alexadre Cabanel, k němuž byl Marold paradoxně doporučován. Avšak poměrně skromná scéna neodpovídá poslednímu rozloučení s velkým oficiálním umělcem. Navíc Marold přišel do Paříže až v létě, kdy probíhala velká Světová výstava. Přitom nelze předpokládat, že by přilnul k představiteli již vzdálených Barbizonců, jako byl Jules Dupré, jenž 9. října skonal. Jestliže se zastavíme u smutných událostí v monarchii dané doby, tam v roce 1889 došlo k sebevraždě korunního prince Rudolfa, tedy nikoliv k úmrtí umělce, k němuž by bylo možné Maroldovu práci vztáhnout.

Umělcovo věnování Na památku nás vrací zpět, do Čech, respektive na Moravu, do Olomouce, kde se Maroldovo dílo objevilo. Ani v tomto „městě kněží“ se s úmrtím známějších malířů neshledáváme. Zato je třeba se pozastavit nad skutečností, že před pohřebním vozem je dosti nezvyklá skupina, a to právě prelátů, kněží. Mohlo jít o pohřeb církevního hodnostáře? Soustředíme-li pozornost rovnou na Olomouc, zde za sychravého jarního počasí 3. dubna 1889 zemřel děkan teologické fakulty, Mons. Prof. ThDr. Josef David (1827–1889). Lze zvažovat, že by mezi členy rodiny byli přátelé Maroldovi, kteří na základě fotografie objednali vyobrazení jeho poslední cesty? Jiné úvahy, kdo měl v sychravém zimním období pohřeb, jenž Marold zaznamenal, zatím neexistují.

Marie Mžyková

Fotogalerie
Luděk Marold
Pohřeb na nábřeží Seiny, [1889]


Dnešní otevírací doba

Arcidiecézní muzeum Olomouc 10:00–18:00
Muzeum moderního umění 10:00–18:00
Arcidiecézní muzeum Kroměříž zavřeno

Pátek | 24. 11. 2017

Dnes je otevřeno


Pokladna otevřená út–ne 10-18 hodin, Rezervace na pokladna@olmuart.cz
telefon: 585 514 241

9 Otevřených výstav

Přihlásit se k odběru novinek

© MUZEUM UMĚNÍ OLOMOUC 2016