Ve věku 62 let zemřela v Olomouci v neděli 8. března 2015 po dlouhé a těžké nemoci dlouholetá ředitelka olomouckého Divadla hudby, galerijní kurátorka a výtvarnice Libuše Šlezarová.
Narodila se roku 1953 ve Šternberku, domovem jejího dětství však byla Jívová, vesnice v Nízkém Jeseníku, na desetiletí poznamenaná poválečným vyhnáním původního německého obyvatelstva.
Zde se Libuše učila lásce k přírodě, radosti z obyčejných a přitom základních věcí, zde v ní rostla mocná empatie k bližním a ke všemu živému vůbec – vlastnost, pro kterou si jí do konce života bude vážit většina z těch, kteří se s ní setkali.
Po studiu na hejčínském gymnáziu v Olomouci (1968–1971) absolvovala v roce 1976 tamtéž na Filozofické fakultě Univerzity Palackého sociologii a pedagogiku. Svému oboru se však věnovala jen krátce jako sociální pracovnice na bývalém Okresním národním výboru. Od roku 1982 působila jako odborná pracovnice Okresního kulturního střediska (OKS) v Olomouci, kde ji také zastihla listopadová revoluce roku 1989, jíž se coby členka Občanského fóra aktivně účastnila.
Ještě v revolučních časech byla začátkem roku 1990 jmenována vedoucí olomouckého Divadla hudby (DH), které bylo v té době součástí OKS. Libušino úsilí o samostatný právní status „déháčka“ se naplnilo a od září 1990 bylo divadlo zřízeno coby samostatná příspěvková organizace města. Tento nenápadný a formální krok se ukázal být klíčový pro samotnou existenci divadla. Jako jeho ředitelka z něj v průběhu dvaceti tří let vybudovala skromnou, přitom však výraznou kulturní scénu se zaměřením na alternativní či okrajové žánry všech umění.
Z hmotné nouze podniku, který se v 90. letech potýkal s podobným oficiálním přístupem ke kultuře, jaký kdysi hlásala marxistická teze o kultuře jako nadstavbě, dokázala učinit ctnost a vybudovala dodnes živou tradici představování šalebné vizuality loutkového divadla nejmenším divákům. Loutky a panenky všeho druhu byly ostatně její velkou láskou – o jejich magii přednášela školákům i studentům a v loutkářském světě se orientovala jako málo kdo. Panenka byla i jakýmsi základním motivem její tvorby, s použitím různých materiálů (textil, papier-maché, dřevo, drát, kosti, přírodniny) vytvářela větší či menší cykly, z nichž se časem v jejím jívovském ateliéru zrodily celé zástupy fascinujících mlčenlivých postav-svědků, odkazujících k širokému záběru estetik od Calderova mechanického cirkusu až po magické panenky Michela Nedjara.
Výrazným limitem posledních nejméně deseti let Libušina života byl její zdravotní stav. Obdivuhodně snášela jednu nemoc za druhou, jim navzdory řídila divadlo, opravovala rodný dům, aktivně se účastnila občanského života na Jívové, starala se o své milované vnučky a neteře. Měla v sobě cosi ze svatosti a zároveň jurodivosti ruských starců, jimž bývalo pro první dovoleno druhé.
Není nijak nadnesené říci, že Libuše Šlezarová patřila k pomalu odcházející kulturní elitě našeho města. Ne proto, že by byla slavnou výtvarnicí nebo veleúspěšnou pořadatelkou festivalů, nýbrž proto, že se v ní snoubila evropská tradice hlubokého humanistického vzdělání se stejně hlubokým citem pro krásu – to vše s vědomím dočasnosti a pomíjivosti jednotlivce.
Na jednom z papírků nalezených v jejím pracovním stole stojí napsáno, že moudrý má vědomí sebe, aniž pomýšlí na obdiv, má lásku k sobě, aniž pomýšlí na pocty. Tuto pokornou skromnost si Libuše zachovala do posledního okamžiku.
Alexandr Jeništa
vedoucí produkčního oddělení Muzea umění Olomouc
dlouholetý spolupracovník Libuše Šlezarové