Za Miroslavem Šnajdrem starším
Na výtvarnou scénu Šnajdr poprvé vstoupil v roce 1965 v rámci výstavy Výtvarná díla nových autorů, kterou uspořádala olomoucká Oblastní galerie výtvarného umění, předchůdkyně dnešního Muzea umění Olomouc. Tehdy Šnajdr výrazně zaujal odbornou veřejnost originálním přístupem k mezinárodnímu proudu strukturální (informelní) malby, neboť do svých „katedrálně“ působících pláten ze souboru Reminiscence (1964–1965) otiskl svoje niterné prožitky z opakovaných návštěv expozice jihočeské gotiky v Hluboké nad Vltavou. Svůj osobitý přístup k informelu v následujících letech rozvinul v cyklu Tabulí (1966–1968), v nichž opět originálně propojil „vysoké umění“ s dětským výtvarným projevem, konkrétně s kresbami svých dětí. Ocenění jeho talentu pak stvrdila jeho účast na celostátní výstavě aktuálních malířských tendencí nazvané lakonicky Obraz 69, kterou uspořádala Moravská galerie v Brně.
Šnajdrovu slibně se rozvíjející kariéru však vzápětí utlumilo dlouhé období „normalizace“ společnosti, což ovšem neznamenalo, že by jeho tvorba začala stagnovat. Naopak. V letech 1969–1976 se autor obrátil k figurální tvorbě, respektive k volným interpretacím děl starých i moderních mistrů (Rembrandt, El Greco, Arcimboldo, Chagall, Rouault, Filla, Klimt ad.), v jejichž dílech nacházel morální oporu pro svou vnitřní i malířskou integritu.
Po tomto psychicky vypjatém období, kdy společnost rozleptávala všudypřítomná lež, došlo ve Šnajdrově tvorbě k překvapivé proměně. Zralý malíř totiž obrátil svoji pozornost ke gestickému výrazu a začal mimo jiné vytvářet syrově působící obrazy vznikající roztíráním barvy na plátně vlastníma rukama. Tento obrat měl pro autorův další vývoj mimořádný význam.
Při hnětení malířských past se totiž Šnajdr rozpomněl na svoje dětské prožitky ze zahrady v rodné Tovéři, a tak se v něm probudil krajinář. Nikoliv však krajinář v konvenčním slova smyslu, ale krajinář zachycující její esenci. Jeho paleta se tak naplno rozezněla, neboť Šnajdrův malířský talent se velmi šťastně a natrvalo prolnul s jeho talentem hudebním. Od této chvíle byl Mirek, jak byl oslovován přáteli (mezi něž patřili například Adriena Šimotová, Jaromír Zemina, Oldřich Smutný, Dalibor Chatrný, Rudolf Fila či Jiří Valoch), respektován a ctěn jako vynikající malíř-kolorista, jakých bylo a je v českém poválečném umění pramálo.
Ať jeho duši provází duhové světlo, jímž jsou jeho jedinečná „hudební“ plátna a pastely doslova prostoupena!
Za celý kolektiv Muzea umění Olomouc Ladislav Daněk, kurátor sbírky malby 20. a 21. století
Miroslav Šnajdr st.
* 8. listopadu 1938 v Tovéři – † 9. prosince 2024 v Olomouci
Malíř, kreslíř, příležitostný grafik. V letech 1952–1956 studoval na Vojenské hudební škole v Liberci a v letech 1962–1967 na Státní konzervatoři v Brně, obor lesní roh. V letech 1961–2001 působil jako hornista v Moravské filharmonii Olomouc. Jeho práce jsou vedle řady domácích i zahraničních soukromých sbírek zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Moravské galerie v Brně, Horácké galerii výtvarného umění v Novém Městě na Moravě, Muzeu umění Olomouc, Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech a Galerie Benedet v Ovideu (Španělsko). Od roku 1991 byl členem Spolku olomouckých výtvarníků a od roku 1992 Umělecké besedy. V roce 1999 mu byla udělena Cena města Olomouce, kterou obdržel za celoživotní tvorbu. V roce 2001 obdržel Cenu Michala Ranného za významný přínos české výtvarné kultuře.