Šumění andělských křídel | Anděl v evropském výtvarném umění

27. 10. 2016 – 5. 3. 2017
PRODLOUŽENO DO 12. 3. 2017
MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ | TROJLODÍ
ARCIDIECÉZNÍ MUZEUM OLOMOUC | GALERIE

„Hle, posílám před tebou anděla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. Měj se před ním na pozoru a poslouchej ho, nevzdoruj mu, neboť přestupky vám nepromine, poněvadž v něm je mé jméno. Když jej však budeš opravdu poslouchat a činit všechno, co mluvím, stanu se nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. Můj anděl půjde před tebou (…)“
(Exodus 23,20-23)

Existují takřka archetypální představy, které mají svůj význam i přesto, že zdánlivě náleží do odlišného kontextu, kulturně-historického rámce či doby. Jejich povaha je, na rozdíl od reality dne, stálá a intenzita neměnná. „Anděl“ je právě takovým tématem, jednoznačně spojeným s pozitivními hodnotami, s útěšností víry, laskavostí, bezpečím, přízní a dobrotou. Jeho povaha je libá nejen ze spirituálních či morálních, ale také estetických důvodů – protože je ztělesněním boží dokonalosti. Zároveň je však jistě čímsi znepokojivým, vymykajícím se silám lidského rozumu a také (chybující) přirozenosti.

Jakkoli to může být překvapivé, andělé jsou zde stále s námi, a to přesto, že je nemůžeme vidět, neznáme jejich skutečná jména a nevíme ani, zda vůbec mají vlastní vůli či rozum. Známe pouze jejich úlohu – být prostředníky mezi Bohem (bohy) a lidmi. Právě tato rozporná skutečnost je tím, čemu se výstava Šumění andělských křídel věnuje především. Pracuje proto s možnými významovými i formálními paralelami a pokouší se propojit umělecká díla vytvořená před a po roce 1900, jejichž charakter se – nejen díky odlišnému vztahu k víře a náboženství – zásadně liší. Expozice je členěna do pěti částí, z nichž čtyři se opírají o tradiční biblickou tradici a ikonografii a anděla identifikují coby posla (zprostředkovatele), adoranta, ochránce a průvodce. Tyto čtyři typy, zachycující vztah andělů k lidem, jsou pravděpodobně jediným uchopitelným momentem, na jehož základě je lze definovat. Pátá část výstavy proto představuje pokus o postižení anděla jako takového, jeho osobnosti. Naší otázkou totiž je: Pokud anděl žádný úkol neplní, kým je? Jaké má vlastnosti? A jak se potýká se svou přirozeností?

Jestliže se totiž schémata a systémy uvolňují a obecně přijímané významy utváří či přímo nahrazuje cizorodá reflexe, je zjevné, že původně dokonale nasycené výrazy ztrácejí svůj význam – a získávají nový. Pevně ukotvená figura typu „anděla“ pak může fungovat jako svého druhu zrcadlo odrážející charakter doby a také způsob, jakým nahlížíme sami sebe.