Propaganda. Divadlo moci v raném novověku
Papež proměněný v Antikrista, panovník vystupující jako vítěz z antických dějin, vojevůdce oslavovaný jako zachránce víry, nepřítel zobrazený jako krutá nestvůra. Raný novověk vytvořil pozoruhodně účinný soubor obrazů, příběhů a symbolů, jejichž cílem nebylo pouze informovat. Měly získat stoupence, upevnit poslušnost, ospravedlnit válku a přesvědčit publikum, že právě předkládaný výklad společnosti a světa je ten správný.
Slovo propaganda dnes zpravidla vyvolává představu lži, manipulace a totalitních režimů. Jeho původ je však méně hrozivý. Vychází z latinského propagare, tedy šířit či rozmnožovat, a novověké dějiny tohoto pojmu jsou spojeny s papežskou Kongregací pro šíření víry (Sacra Congregatio de Propaganda Fide) založenou roku 1622.
Negativní význam získalo až mnohem později. Chceme-li porozumět ranému novověku, musíme proto na chvíli odložit zkušenost 20. století. Propaganda totiž nemusí být nepravdivá. Její podstata spočívá spíše v záměru – vybírá skutečnosti, dává jim určitý význam a snaží se ovlivnit postoje i jednání publika. Zpráva o vítězné bitvě mohla uvádět pravdivé údaje, a přesto zamlčet vlastní ztráty, zdůraznit Boží přízeň a představit panovníka jako jediného ochránce země. Stejnou událost pak protivník vyložil docela jinak. Propaganda nenabízela svět k nezaujatému posouzení; vedla diváka k žádoucímu závěru.
Návštěvníci uvidí, jak se obraz, slovo a slavnostní spektákl – od knih, tisků a obrazů po divadelní slavnosti – proměnily v účinné prostředky přesvědčování. Výstava nevypráví jen příběh toho, co lidé v minulosti viděli, ale také proč to měli vidět právě takto. U každého díla se můžeme ptát – kdo jej vytvořil a zaplatil, komu bylo určeno, jaké emoce mělo vyvolat, co zdůrazňuje a co naopak skrývá? Takové otázky vracejí obrazům jejich původní naléhavost. Ukazují, že portrét, medaile, leták, slavnostní průvod, divadelní představení nebo ohňostroj nebyly pouhou ozdobou politických dějin. Pomáhaly dějiny utvářet.