Ohňová dramata

„Divákům představujeme už začátky příchodu střelného prachu z Číny přes Blízký východ do Evropy a potom detailněji jeho šíření v Evropě. Střelný prach, i když byl samozřejmě nejdříve používán na bojištích, je základem pro ohňostroje. Na ty se zaměřujeme především, konkrétně na jejich podobu a také na fenomén ohňových dramat, která spojovala divadelní představení s bohatými kulisami, hudbu a oheň,“ říká autor výstavy Miroslav Kindl.

O tom, že byl střelný prach v Evropě používán pro zábavní pyrotechniku, existují zmínky už ze 70. let 14. století. V první polovině 15. století začíná míchání střelného prachu s různými prvky a do různých nádob. Absolutní vrchol evropských ohňostrojů a ohňostrojného umění přichází v 17. století. Ohňová představení jsou unikátním příkladem Gesamtkunstwerku propojujícího výtvarné umění, architekturu, dramatické umění a samozřejmě oheň.

„Ani dnes nemáme možnost a už ani mít nebudeme vidět koncepčně tak propracované ohňostroje jako tehdy. Umělecké ohně totiž nebyly samostatnou podívanou jako dnes, ale tvořily důležitou součást balíku věcí, které vytvářely dramatické představení s herci, hudbou a – ohňostroji. Dnešní ohňostroje trvají pět až deset minut, ale tato představení měla i tři dějství a trvala klidně dvě hodiny. Samozřejmě, že po celou dobu nebouchala pyrotechnika ve stejné intenzitě, to bylo velmi detailně naplánováno. Například k milostné scéně se nehodily hlučné rakety, ty byly určeny pro bitevní části představení. Milostné scény doprovázely menší římské svíce. Výstava tedy představuje koncept dramatizovaného ohňostroje,“ dodává Kindl.

TRIENÁLE SEFO 2024

Ohňostroje tvoří prchavé momenty, ale v barokním podání jde také o monumentální událost, a proto je výstava Ohňová dramata součástí letošního největší výstavního projektu Muzea umění Olomouc – Trienále SEFO 2024, který se zaměřuje právě na tato témata. „Moment je u ohňostroje obrovsky důležitý. A je důležitý i ve výstavě, která vypráví návštěvníkům něco, co se už stalo. Jak? Nabízíme umělecká díla, která zachycují průběh, prchavý moment ohňového dramatu,“ vysvětluje Kindl.

Důležitou součástí ohňových dramat byla i efemerní architektura – kulisy ze dřeva, kartonu, papíru, potažena plátnem, které na určitou vzdálenost budily dojem skutečnosti. Součástí ohňostrojů pak byly ohňostrojné hrady, které byly v rámci představení dobývány. Obecně architekturu pro ohňová představení vytvářeli přední architekti. Výstava se dotýká i tématu mockumentu, tedy smyšlené události prezentované jako reálné, skutečné. Ohňostroje totiž byly využívány jako prostředky propagandy, a to ve službách církve katolické i protestanské či ve službách aristokracie.

„Velmi důležitá byla i zvuková část – musela být slyšet střelba a práskání, k čemuž byly využity i zbraně jako děla či muškety, konkrétně pro overturu ohňových dramat. Ve výstavě tedy také ukážeme nejstarší zbraně na střelný prach, které byly při ohňostrojích používány. Představíme moždíře, děla, která střílí pod vysokým úhlem do vzduchu a počítají s tím, že projektil někam spadne. Ta také byla využívána k odpalování ohnivých koulí. Tyto koule nacpané pyrotechnikou explodovaly ve vzduchu a vytvářely velké množství světelných efektů,“ vysvětluje Kindl s tím, že největší koule, kterou v archivech dohledal, byla použita v Drážďanech – vážila 196 kilogramů.

Kromě techniky na návštěvníky čeká chronologické představení ohňostrojů, a to díky desítkám grafických listů sloužících jako záznamy představení. Na některých jsou zaznamenány všechny efekty najednou, jiné jsou naopak k jednomu představení, další ukazují efekty postupně, jak za sebou šly.

katalog

Výstavu doprovází i stejnojmenný katalog, který vás na 495 stranách seznámí s ohňostroji a ohňovými představeními, tak jak vznikala a rozvíjela se v letech 1400 – 1750.