ELEVACE

Výstava rekonstruuje ikonický environment Zdeňka Berana z počátku normalizačního období (1970–1971), jehož pozdější život je v mnoha ohledech legendární – zahrnuje fáze přeinstalace (1992), pohřbení (1993–1994) a následné exhumace (1999–2000), vstup do sbírek Národní galerie Praha, respektive Muzea umění Olomouc. Poslední fáze nazvaná Elevace evokuje jeho možné „vzkříšení“ – jako výjimečného uměleckého díla, také ale objektu ve sbírkách státní instituce. Projekt je připraven ve spolupráci s NGP. Je součástí výstavy Objem duše – sbírka plastiky Muzea umění Olomouc.

Environment Rehabilitační oddělení Dr. Dr. vznikl na samém počátku normalizačního období v suterénu domu na dvoře Šaldovy ulice č. 8 v pražském Karlíně, kde měl v té době Zdeněk Beran ateliér. Uzavřen v tomto prostoru podléhal nezadržitelné devastaci, přičemž jediný autentický svědek – historik umění Jan Kříž – reflektoval realitu jeho existence nejen v českém, ale také globálním rámci. Beranovu invenci hodnotil jako „osudovou“, hluboce existenciální a aktuální.

V roce 1992 se stal environment součástí slavné Hromady, instalace, jíž se skupina Zaostalých – čítající vedle Berana i Bedřicha Dlouhého, Huga Demartiniho či Pavla Nešlehu – zúčastnila výstavy s názvem Situace, doprovázející kongres mezinárodního sdružení výtvarných kritiků AICA. Komentovala jí mj. dravý nástup postmoderny v rané fázi transformačního období. Problémem reinstalace se nicméně Beran zabýval už od roku 1989 – dokládá to bohatý soubor kreseb a modelů, dnes dochovaný především ve fotografické dokumentaci. Výstavy využil pro radikální řešení – pozůstatky environmentu převezl na usedlost Jakuba Kašeho na Lemberku, kde je v následujících dvou letech „dezinstaloval“. První etapa procesu „pohřbívání“ je dodnes známa pod názvem „pokus o uložení“, druhá pak jako „pokus o zasklení“. Environment měl být v této podobě přístupný publiku, po zákonitém prolomení skel však došlo k jeho zasypání. Čtvrtá fáze, „exhumace“, nastala krátce před změnou milénia – přivolána ojedinělým publicistickým příspěvkem Bedřicha Dlouhého a reálnou aktivitou tehdejšího ředitele NGP Milana Knížáka. V podobě torza se stal environment součástí stálé expozice galerie, v jejichž sbírkách se nachází dodnes. Jeho část, jedno z torz a kufr známý jako Narcis, však pohřbení unikly – a později se staly součástí sbírek Muzea umění Olomouc, podobně jako autorská fotografická dokumentace.