AKTUALITA | 28. 6. 2017 Všechny odstíny tvorby olomoucké fotografky Mileny Valuškové představí Muzeum umění Olomouc při příležitosti jejího životního jubilea. Výstava mapující průřez šestačtyřiceti lety její práce začne ve čtvrtek 29. června a potrvá až do 29. října.

AKTUALITA | 28. 6. 2017

Milena Valušková se svým způsobem vrací na „místo činu“. Poprvé totiž vystavovala v Divadle hudby (dnes součást Muzea umění) v roce 1973. Už tato výstava předznamenala její budoucí směřování, kterým se stalo poeticko-melancholické zachycení přírody. Současná výstava Milena Valušková | Fotografie 1971–2017 ale představí tuto olomouckou rodačku v širokém spektru jejího fotografického záběru.

            Milena Valušková       Pracovně začínala v komunálním ateliéru, později spolupracovala s lékařskou fakultou a také pitevnou soudního lékařství. Po absolvování FAMU nastoupila jako fotodokumentátorka ve středisku Státní památkové péče. Po revoluci pracovala v reklamě a splnila si sen nafocením knihy o Olomouci. Mezi její typická díla patří fotografie stromů a krajiny v okolí hanácké metropole.                                                        

 

Milena Valušková totiž prošla během svého života snad všemi oblastmi fotografie. Od konce šedesátých let se profesně věnovala klasické ateliérové fotografii, kdy se v tzv. komunálním ateliéru specializovala na portréty dětí. V sedmdesátých letech absolvovala nenahraditelnou zkušenost na katedře soudního lékařství, spolupracovala i s olomouckou lékařskou fakultou na přípravě studijních materiálů. V osmdesátých letech působila jako fotografka v olomouckém středisku Státní památkové péče a ochrany přírody. Její tvorba se rozpíná od dokumentu až po mnohovrstevnaté krajinné studie a technicky komplikovaná zátiší. 

Velmi početnou skupinu v profilu její tvorby vždy představovaly fotografie stromů a keřů. Jejím dominantním výrazovým prostředkem bylo vždy světlo – exteriérové fotografie vznikaly jen za působení rozptýleného denního světla, další tvárný a osvětlovací proces pokračoval v temné komoře. Ve volných a často neukončených fotografických celcích, které vytvářela od poloviny 70. let, ráda uplatňovala komparativní metodu fotogramu nebo překrývání negativů. Krajinné výjevy se jí podařilo ozvláštnit o novou vrstvu, ať už světelnou (zásahy při práci v temné komoře) nebo geometrickou, rastry vzniklými z nahromaděných přírodnin (listy, traviny, šlahouny).

„Když jsem v krajině, tak je to jiná dimenze, všechno ze mne spadne. Vždy se snažím prožít krajinu na místě samotném. Místa si vybírám podle literatury, zajímám se o historii míst, o staré události, kultovní místa. Také se mi ale stalo, že mě nějaké místo samo přitáhlo, okouzlilo a až dodatečně jsem si o něm vyhledala informace,“ popisuje svou tvorbu Milena Valušková.

Velkým překvapením je působení Valuškové v oblasti dokumentu. Od roku 1978 vznikalo několik fotografických cyklů zachycujících společenský marasmus pozdní normalizace (První máj, 1978; Prior, 1979; Homo Faber, 1980). Dokumentu se však Valušková nadále nevěnovala.

Katalog

K  retrospektivní výstavě napsala a uspořádala obsáhlý katalog kurátorka Štěpánka Bieleszová nazvaný stejně jako výstava Milena Valušková: Fotografie 1971 – 2017. Na více než dvou stech především obrazových stranách mapuje vývoj a profesní kariéru olomoucké fotografky.