AKTUALITA: 22 06 2023 Pohled do nejintimnějšího uvažování sochaře nad formou, kompozicí nebo proporcemi díla umožní ode dneška návštěvníkům Muzea umění Olomouc výstava Algoritmus sochy, která je volnou součástí hlavního výstavního projektu Objem duše.

AKTUALITA: 22 06 2023

Pohled do nejintimnějšího uvažování sochaře nad formou, kompozicí nebo proporcemi díla umožní návštěvníkům Muzea umění Olomouc výstava Algoritmus sochy, která je volnou součástí hlavního výstavního projektu Objem duše. Vystavené kresby, skici a modely představují z hlediska vysokého umění v podstatě přípravné práce, ale i ony se s odstupem času mohly stát zcela autonomními díly nezávislými na uskutečněných realizacích.

Vystavená kolekce kreseb, modelů i fotografických záznamů ilustruje proměnu uvažování nad sochařským dílem od klasické figury, přes abstraktní objekt až k prostorové instalaci, která je typická pro 20. století. 

Unikátní sondu do minulosti představují naopak barokní sochařské modely. V konfrontaci k novodobému umění dávají nahlédnout do zcela odlišné praxe, jakou byl barokní dílenský provoz a vnímání originality díla či tvůrčí invence autora. „Základním principem fungování barokních dílen bylo opakované využívání předloh, a to nejen vlastních, ale také cizích, ať již to byly trojrozměrné skici a modely, nebo kresebné studie či různorodé grafické reprodukce,“ vysvětluje kurátorka výstavy Helena Zápalková. I nejzdatnější sochaři nepracovali sami, na uskutečnění často rozsáhlých zakázek se podílela dílna, která převáděla mistrovy návrhy do materiálu. „Takto tomu bylo i v případě vystavených terakotových skic Giovanniho Giulianiho, které jsou modelem vápencových sousoší s námětem příběhu o Amorovi a Psyché pro zámeckou zahradu ve Slavkově u Brna,“ dodává kurátorka.  

Jestliže v době baroka hrála důležitou roli při uvažování o soše trojrozměrná skica nebo model, ve 20. století poskytuje největší oporu při studiu a poznání vývoje sochařského a objektového umění především kresba. Její základní devízou je možnost okamžitého záznamu myšlenky, tvaru, kompozice, schopnost flexibilně reagovat jak na osobní pohnutky a představy, tak reflektovat objektivní dobový, stylový a sociokulturní vývoj. „Sochařská kresba nebo rychlá skica se ve 20. sto-letí stále více osamostatňovala, často i s vědomím, že k realizaci ideje v materiálu ani dojít nemusí. Ve druhé polovině století si zá¬znam myšlenky formou rychlé kresby či dokonce textového popisu zcela přestal činit nároky na materializaci sochařského objektu nebo prostorové instalace. Paradoxně tak dodnes mohou sekundární fotografické záznamy časově omezených autorských gest sloužit jako návody, jak uspořádat site specific performanci (Hugo Demartini, Akce v krajině, 1968), při níž může vzniknou pomíjivý objekt, ale také ne¬opakovatelná energie a těžko přenositelné emoce,“ upozorňuje spoluautorka výstavy Štěpánka Bieleszová.

Moderní a současní umělci třetí rozměr sochy často problema¬tizují, jako by chtěli upozornit na nestabilitu toho, co bylo po tisí¬ciletí určujícím znakem jejich umělecké formy (Aleš Veselý, Plán stavby židle, 1964). Trvalé zhmotnění umělecké vize může být totiž nahrazeno samotným procesem, v němž se socha, objekt či instalace v čase proměňují, vznikají či opět zanikají jako například usychající tráva (Jana Želibská, Tráva zobratá, 1981) nebo vzpomínky na sociální interakce (Eva Kmentová, Stopy, 1970).

KATALOG

K výstavě Algoritmus sochy | Sochařské kresby, skici a modely sestavily její autorky Štěpánka Bieleszová a Helena Zápalková 48stránkový katalog, jemuž vtiskl grafickou podobu Vladimír Vaca. Publikace na praktických příkladech skic, studií, modelů, fotografických záznamů či uskutečněných realizací ukazuje uvažování autora nad konkrétním dílem.