TRINENÁLE SEFO 2024 ZASÁHLO I PRÁVNICKOU FAKULTU
Olomoucký „old performer“ Vladimír Havlík se v rámci Trienále SEFO 2024 pouští na území jen málo známá a nebezpečná – obrací se k AI a testuje její kreativní možnosti, ambice i vlastní imaginaci. Vyzývá ji k rekonstrukci původních realizací, performancí a happeningů svých i svých kolegů a přátel, přičemž ji dává prostor je znovu interpretovat a revokovat zcela po svém. Zadání je typicky lapidární, přičemž je jako výchozí impulz využit originální vizuální materiál:
Marina Abramović předvádí „Spravedlnost“, s vahami, mečem a černým šátkem uvázaným přes oči.
Vladimíra Havlík, Marina Spravedlivá, 2024, promt pro AI
Je to jen hra? Mockument vymknutý z kloubů, který dále deformuje a tříští dříve nezpochybnitelné konceptuální a emocionální kolosy naší civilizace? Anebo jde o příležitost jejich povahu, charakter i udržitelnost promyslet nově, novými nástroji, ve světě, který sám prochází radikální proměnou? Vcelku návodné může být zabarvení, k němuž tíhne sama AI – v uvedených případech jde především o ekologické a genderové konotace, také ale o vystižení specifické atmosféry konkrétními symbolickými atributy jako je kněžský kolárek. Monument uměleckého prožitku (performance), z nějž nám vzhledem k jeho nestálé povaze nutně zbývá jen dokument (fotografie), se stává předmětem heretické hry – která však nikdy nebyla vážnější. Komedie? Gag? Překvapení? Revize? Ironický výsměch? Aktualizace? Ať už je to Beuys, Abramović anebo sám Havlík, arteficiální svět nové technologie nabízí nekonečné spektrum možností a místy dokáže docela pozitivně překvapit. Drobné změny, posuny, chyby a omyly, připomínající imaginaci osmiletého dítěte, jsou podnětem k podstatnější úvaze o významu zodpovědné interpretace a vědomé komunikace. Ve světě slov, v němž hraje kontext podstatnější roli než text sám, se jedná o nenahraditelnou zkušenost.
vladimír havlík (*1959, česká republika)
Vizuální umělec, performer, pedagog a frontman skupiny Ostrý zub – Vladimír Havlík – absolvoval studia na Univerzitě Palackého v Olomouci (1978–1983). Na tamější Katedře výtvarné výchovy působí jako pedagog, v roce 1999 se zde habilitoval. Typická je pro něj práce s vlastním tělem, jeho vědomé vnímání a akcentace v krajině přirozené i městské, věnuje se ale také jiným než performativním formám umění, mj. kresbě a malbě. Je spojen s prostředím Olomouce, „metropole na Hané“, k níž se vztahuje nejen jako ke specifickému socio-politickému, ale také kulturnímu a duchovnímu centru. Je zastoupen ve sbírkách Muzea umění Olomouc, Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Landesmuzeum Linz, Budapest Gallery ad.
Autorka textu: Barbora Kundračíková