Pohled zvenku ukazuje, že se absence péče netýká jen historického dědictví a infrastruktury města v příměstské krajině. Vektor chudoby, jenž se nesl fakultní diskusí napříč ateliéry, míří z centra ven, na samý okraj města. Jeho nejasná hranice vymezená cennou skupinou historických předsunutých pevností je častým útočištěm a skrýší lidí v nouzi. Tříměsíční studentská aktivita po detailním úvodním seznámení s problematikou i konkrétním místem vyústila v sérií návrhů, z nichž jeden byl vybrán k realizaci. Z okraje nás vrací zpět do hájeného území městské památkové rezervace, jen zdánlivě neproblematického.
Architekti navrhují a realizují mobiliář v letitém provizoriu azylového domu pro matky s dětmi. Jejich společenská místnost je ústředním komunikačním prostorem, chráněné kulturní památky, bývalé solnice na Sokolské ulici 50. Opomíjený objekt nechátrá jen fyzicky. Péči podceňuje státem nastavený systém, a to i v ochraně domova těch nejpotřebnějších, matek s dětmi. Vlastní podstata památky v její materiální výjimečnosti je v realizaci přetavená v každodenní služebnost dětským hrám i sdílené nejistotě dospělosti. Sounáležitost je východiskem naděje, naděje na zlepšení, kterou sledovali studenti pod vedením pedagogů Jana Mléčky a Vojtěcha Jemelky ve všech fázích svého projektu a cílili tak na celý fenomén lidí bez domova, spoluobyvatel v nouzi.
VSTUP VOLNÝ
Sraz u ohrady SEFO (Denisova 47), přesun do azylového domu pro ženy s dětmi (Sokolská 50).
