Náš lidský čas nic neznamená

Co zůstane po naší sebestředné éře antropocénu? Které momenty se vepíší natrvalo do krajiny, kterou využíváme a urbanizujeme sice krátce, zato intenzivně?

Dva projekty, jeden polský a jeden český, jeden umělecký a jeden architektonický, spojuje společný zájem, monumentální rozměr lidských stop v časové i prostorové dimenzi.

 Tytus Szabelsky-Różniak dokumentuje monumenty dvojího typu. Ty záměrné z dob totalit a pseudodemokracií a ty, které jaksi mimoděk zabydlují krajinu v síti komunikačních tahů nebo bodů obřích logistických center. Obří lineární zářez do povrchu euroasijského kontinentu v podobě ropovodu Družba míjí vpravdě monumentální objekty montovaných hal. Pouhá monumentalita reprezentující sílu a kapitál dává vzniknout novým monumentům naší doby. Odkaz budoucnosti, který jsme neplánovali?

Díky Nele Vicanové nahlédneme naši dobu a její monumenty z jiné perspektivy. Lidský čas, který jsme schopni vnímat jako časovou linku života každého z nás, je zhruba sto let. V rámci geologických procesů náš lidský čas nic neznamená. Posledních sto let se geologického času ale dotýkáme drasticky. Posledních sto let také s větší vehemencí bouráme a vztyčujeme nové monumenty v naivní víře, že překonáme vlastní dočasnost. S výbavou architektky odkrývá autorka sondami a axonometrickými řezy paměť míst s ukončenou důlní činností a v teoretickém konstruktu vynáší na povrh mřížku, díky níž geologický čas vidíme. Uměli jsme do něj hrábnout tak, že kostely se propadají o desítky metrů a jako memento se naklánějí na stranu. Jako memento však působí i likvidace stop tam, kde už není, nebo se nevyplácí, co víc brát. Stihneme pouklízet všechen balast? Všechny neplánované, nebo špatně naplánované monumenty? Architektonická i umělecká reflexe sledovaných témat je do značné míry dystopická. V jejím kódu ale čteme i sympatickou angažovanost.