Vertigo tvoří kontrapunkt k výstavě o raně novověkých ohňostrojích, se kterou sdílí prostory Arcidiecézního Muzea. Instalace pracuje s prchavostí, světlem a zvukem jako základními součástmi zážitku z ohňostrojů. Jejich prezentace v interiéru muzea může nabízet alternativu zohleňující ekologickou a hygienickou zátěž, která se dnes s těmito stále populárními atrakcemi pojí. Ohňostroje v současné kultuře oslav představují kontroverzní téma. Zároveň zažíváme nástup několikáté generace technických instrumentů posouvajících hry světla a zvuku do libovolných koutů měst i periferií. Ohňostroj v muzeu nabízí intimní obrat v tomto druhu spektáklu – namísto demonstrace síly a bujarosti spíše individuální kontemplaci v prostředí technologicko-spirituální scénografie.
Vertigo je stav, kdy smyslové přehlcení znemožňuje zaostření smyslů na konkrétní bod v prostoru. Je jedním z fenoménů fyziognomie zraku, které ve své práci zkoumal Jan Evangelista Purkyně. Mimo jiné se jeho experimenty dotýkají morfologických útvarů vnímaných v hraničních a subjektivních oblastech vizuality. Výstupy těchto experimentů pak Purkyně interpretoval jako „zrakový názor„. Instalace Vertigo je svým způsobem kalibračním paternem zrakového názoru, pulzujícím jako ohnivé obrazce zesilující jindy podprahové vjemy.
Ohně bývaly v minulosti používány během festivit k demonstraci osobních i duchovních mystérií. Světlo nahradilo v mnoha ohledech oheň jako jeho esenciální, usměrněná a hraniční kvalita nadřazená fyzikálním formám viditelných věcí. Situace v kupoli středověké věže vypovídá o předmětnosti vidění pomocí vibrujíícího kontinua, jež nedostává pevný tvar a zasahuje vnímání jako komponovaná podívaná, či jako dekonstrukce viděného.
