Jakub Lipavský ve své práci redukuje věci, představy, záminky na nezbytné minimum. Soustředěně promýšlí, tvaruje a finalizuje sochařský objekt, který je sám o sobě autonomní. Je přepisem smyslového vjemu do lapidární formy, buď utažené do dokonale hladkého, lesklého tvaru nebo smrskávající se do povrchu hrbolaté struktury hliníkového plechu. Vnitřní síla procesu abstarakce destruuje povrch těchto soch dovnitř. Netušíme, co ukrývají schránky – jestli plno nebo prázdno. Asi obklopují jen představu výchozího tvaru, něco mezi sanktuářem, menzou a krytem karburátoru. Tajemnost a střídmost tvaru přisuzují Jakubovým objektům novou obřadnost. Dočasnost má být přebita trvalostí jako v případě prastarých liturgických objektů, o jejichž věčnosti nikdo nepochybuje. Monument komorních rozměrů, obrácený do sebe, má potenciál být movitou památkou budoucnosti.
Autor má však ve svém repertoáru také kusy, které nás s vlastní dočasností mají smiřovat. Nechává je zapomenuté v trávě, opršené, reznoucí. Betonové kostky nebo zemní odlitky protínají dřevěné špalíčky, které tu nebudou věčně. Stejně tak rezavé železné prvky dávají čas vodě pracovat na pozvolné destrukci materiálu. Tak se v oltářících naší krátké současnosti protíná koncept zániku a věčnosti.
