Tytus Szabelski-Różniak

Tytus Szabelski-Różniak, Polsko

*1991 (Polsko)
studium: Univerzita Mikuláše Koperníka v Toruni, Žurnalistika a sociální komunikace, Univerzita umění Poznaň (fotografie)
žije a působí v Białystoku

Fotograf a multimediální umělec zaznamenal jeden z prvních úspěchů jako laureát ceny Konrad Pustoła Memory Scholarship za sociálně angažovanou fotografii. Účastnil se  European photo-based platform Parallel, byl rezident Biennale Warszawa a Trafó Gallery v Budapešti. Profesně je spojen s Laboratoří vizuálních narativů na Polské národní filmové škole v Lodži. Od studia materiality digitálních obrazů se dostal ke komplexní analýze vytipovaných témat a mnohovrstevnatým multimediálním projektům. V těch posledních výtvarnými prostředky interpretuje společenské, politické a ekonomické nástroje, které mají enormní, vpravdě monumentální dopad na podobu našeho životního rámce.

Náš lidský čas nic neznamená, 2024

Jaké monumenty zůstanou po sebestředné éře antropocénu? Výstava v Basement Project dává prostor dvěma různým projektům tematizujícím lidské stopy v enormním časovém a prostorovém měřítku urbanizované krajiny. Tytus Szabelsky-Różniak dokumentuje monumenty nezáměrné, které jakoby mimoděk zabydlují civilizovanou krajinu v husté síti komunikačních tahů nebo bodů obřích logistických center. Pro Trienále SEFO 2024 aktualizuje svoje projekty Divide and ConnectAMZN. Obří lineární zářez do povrchu euroasijského kontinentu v podobě ropovodu Družba míjí vpravdě monumentální objekty montovaných hal ekonomicky silných společností. Pouhá monumentalita reprezentující sílu a kapitál dává vzniknout monumentu naší doby. Odkaz budoucnosti, který jsme neplánovali? Ostatně už Szabelského autorský projekt Capital series nacházel nové monumenty v oblasti bývalého Východního bloku spíše než v tradičním významu toho slova v developmentu nově konsolidovaného ekonomického systému politik konzumní Evropy.

A nyní odstoupíme a díky projektu Nely Vicanové nahlédneme naši dobu a její monumenty z jiné perspektivy. Lidský čas, který jsme schopni vnímat jako časovou linku života každého z nás, je zhruba sto let. V rámci geologických procesů náš lidský čas nic neznamená. Přesto se jej zhruba sto let drasticky dotýkáme. S výbavou architektky odkrývá autorka sondami a axonometrickými řezy paměť míst s ukončenou důlní činností a v teoretickém konstruktu vynáší na povrh mřížku, díky níž geologický čas nahlížíme. Uměli jsme do něj hrábnout tak, že kostely se propadají o desítky metrů a jako memento se naklánějí na stranu. Krajina okolo se mění se sukcesními stadii v novou divočinu. Předobraz budoucí podoby nových monumentů tedy máme.