Robert Kuśmirowski

Robert Kuśmirowski

*1973 (Polsko)
studium: sochařství na Univerzitě Marie Curie-Skłodowské v Lublinu
žije a pracuje v Lublinu.

Robert Kuśmirowski flexibilně reagoval na výzvu Muzea umění Olomouc uchopit ve vlastní umělecké interpretaci tematicky i prakticky sestavu kiosků K67.

Past future anabáze 

Designový produkt kiosků K67 podle projektu slovinského designéra a architekta Saši Mächtiga z roku 1966 je už dnes fenoménem. Dostává se do centra sběratelského zájmu. Také Muzeum umění Olomouc uvažuje o muzealizaci souboru. Už tento akt přímo souvisí s námětem trienále. Zabráníme-li zániku, zastavíme s procesem stárnutí i časovost věci, nebo ji naopak prodloužíme k žádoucí a domnělé věčnosti?  

Materiál, který máme k dispozici je o to zajímavější, že jeho historicita sama o sobě funguje v několika modech. V roce 1967, který se vepsal i do typového označení výrobku, odstartoval díky geniální utilitárnosti návrhu úspěšnou komerční kariéru. Charakterem výroby, materiálem, barvou a programovatelnou modularitou se měl jasně distancovat od všeho dysfunkčního, starého, minulého. Kiosek se zrodil v Lublani, přímo na linii železné opony. Současně tedy propojoval protipóly geopolitické mapy. Pro svůj technooptimismus se velmi dobře ujal také v zemích sovětského bloku, včetně Polska, kde žije, tvoří a učí Robert Kuśmirowski. Železniční uzel ve slovenském městě Žilina byl ideálním momentem pro vykládku vyhledávaného sériového produktu. V éře masové destrukce těchto pozůstatků zhrouceného socialismu jsme jeden ze žilinských kiosků zachránili. Donedávna sloužil jako zázemí obchůdku s ovocem a zeleninou pana Lokaje.  

/Střih/ a nastavujeme nový režim historicity. Zhruba padesát let starý objekt je vytržen ze své původní funkcionality, místa a „bežného“ plynutí času. Vyvstávají otázky po optimálním zacházení, míře restaurování a způsobu prezentace. V živé korespondenci s kurátory Robert Kuśmirowski zmiňuje svůj obdiv „k atmosféře let, ve kterých nemohl žít“. Velká část jeho tvorby má podobu historických obrazů (ve skutečnosti 3D instalací) s námětem Vanitas. Konsekventně adaptuje i olomoucké kiosky do podoby odkazující k nostalgii z obou světů, budoucího i toho, co už je za námi. Nostalgie v tomto případě neoperuje jako sentimentální „ostalgie“, ale jako integrální součást Vanitas, historizujícího konceptu pojednávajícího o marnosti, nicotnosti nebo pomíjivosti. K67 vnímá autor jako „skořápku z minulosti, která byla navržena s ohledem na budoucnost“.  Budoucnost bude obsažena v minulosti a minulost v budoucnosti. Autor na způsob archeologa konstruuje paralelní surreálný čas, který jsme nikdy nezažili, a který současně míjíme, protože jej ani nezažijeme. Všechno nám něco připomíná, ale tušíme, že nejoptimističtější vize minulosti se nenaplnily a obraz budoucího se skrze opotřebenou schránku překlápí spíš než v utopii v dystopii.