Randomroutines

Umělecká dvojice Randomroutines (Maďarsko) – Tamás Kaszás, Krisztián Kristóf. Foto: Alex Martin

Tamás Kaszás
* 1976 (Maďarsko)
studium: Maďarská akademie výtvarných umění, Budapešť

Krisztián Kristóf
* 1976
studium: Maďarská akademie výtvarných umění, Budapešť

V Budapešti usídlená umělecká dvojice Tamás Kaszás a Krisztián Kristóf – Randomroutines, působí na umělecké scéně od roku 2003. Jejich společnou tvorbu, která je co do výběru médií i témat značně různorodá, spojují experimenty s materiály, punková etika a zájem o člověka a lidskou práci. Přestože našli rozpoznatelný rukopis v podobě prostorových kreseb ze svařovaných roxorových tyčí, nepřestávají hledat další, programově nahodilé prostředky. Jako umělci z postsovětské střední Evropy jsou vystaveni přehodnocovaní historie budování socialismu i neukončené transformace. Specifická zkušenost vystavěná na troskách komunismu jim umožňuje pracovat s estetikou socialistického realismu jako s komiksem a převypravovat nebo i dokončovat historii dělnického hnutí. Světlé zítřky skončily. Apokalypsou, entropií a návratem k pěstnímu klínu.

Automatizace Ludditů, 2024

V díle Automatizace Ludditů (2024) se Randomroutines věnují stále aktuální otázce postavení práce v životě lidí. A také tomu, co bude po jejím konci. Hnutí Ludditů, které se profilovalo v první půlce 19. století v Anglii, můžeme nahlížet v souvislostech se současnými obavami z nástupu umělé inteligence. Soudnému dni předchází ztráta stovek miliónů pracovních míst napříč světadíly. Luddité bojovali proti mechanizaci práce tím, že ničili stroje, které je měly nahradit. Důvod byl prostý, žili ve společnosti, kde jediným kapitálem dělníka byl čas, který mohl směnit za práci. Z pohledu dnešního prekariátu, který dávno ztratil pojem o čase, působí snažení Ludditů znázorněné fyzickým soubojem člověka a stroje až groteskně. V rozměrné instalaci jsou útoky zradikalizovaného davu a nekompromisní výkon strojů navíc rozpohybovány za pomoci větrné turbíny a mechanických převodů. Člověk ani stroj nemají svůj pohyb ani osud pod kontrolou. Strach z budoucnosti je univerzální. Na stroje tak přeneseně útočí nejen dělníci z dob vrcholící industrializace, ale také pravěcí lovci, současní ajťáci a datoví analytici, stejně jako budoucí přeživší apokalypsy.

Instalace, sestavená z řezaných ocelových plátů, je kotvená na lešeňovou konstrukci připomínající svým tvarem továrnu. Jednotlivé figurální výjevy zobrazují boj mezi luddity a stroji ve vizuálním stylu inspirovaném historickými plakáty upozorňujícími na riziko pracovního úrazu, ranými agitačními letáky dělnického hnutí a vizualitou Otto Neuratha a Gerda Arntze. Některé z figurálních výjevu jsou rozpohybovávány za pomoci větrné turbíny na vrcholu konstrukce a mechanických převodů, podobně jako tomu je u animatronického loutkového divadla. Stroje poháněné obnovitelnou energií se tak třením opotřebovávají a jejich nekonečný pohyb tak ironicky postupně vede k jejich vlastní zkáze.