Martin Zetová

Martin Zetová, Česká republika

*1959 (Česká republika)
studium: Akademii výtvarných umění v Praze, Ateliér sochařství
žije a působí v Libušíně u Kladna

Umělec s klasickým sochařským vzděláním, kterému však systematicky uniká. Sochař, performer, multimediální umělec se nespokojil s pojetím díla jako statickou figurou. Umění je v jeho pojetí proces, často metaforický. Autor reflektuje trvání, kontinuitu rámců chování a jejich stereotypů, pracuje s pamětí a zapomínáním. Naposledy intenzivně, když sám sebe dobrovolně vystavil konfrontaci s dílem otce, sochaře Miloše Zeta a jeho pomníkovým realizacím z období socialismu. Řeší rád dobové a současně osobní souvislosti vlastních děl. Mezi lety 1998 a 2008 se v Libušíně věnoval Centru pro současné umění, poté působil jako vedoucí Ateliéru video na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. 

RELIKTY (2023-2024)

Do hlavy vstoupí představa, myšlenka, odcloní celý zbývající svět, jen ona je důležitá, jen na ní záleží. Vetřelkyně se chce z vajíčka stát larvou, použít veškerou energii a prostředky svého hostitele, zakuklit se, materializovat se ve finálním tvaru. Někdy uspěje, někdy čas či nečekaná událost naruší její dominanci. Proměna neproběhne, vajíčko, larva, kukla, zaschnou.

Jsou ale i další důvody proč se okolo mne povalují přísliby celků, celky, zlomky celků, objekty spojené s ději spojenými s celky.

A pak to může být také jen zcela prosté: věc je dokončena, jistota důležitosti, spojená s jejím vznikem, vyprchá, opojení práce vystřídá vystřízlivění provázené nenávistí k původnímu opojení. Pokud na věc, která je dokončena, nikdo nečeká a autor, aby mohl dál žít, musí na ni zapomenout, snadno se stane, že skončí pohozená, skrytá, rozebraná. A když po něčem, o čem nikdo neví, že to existuje nikdo – ani pes – neštěkne, může se stát, že se jednotlivé komponenty oddělí, někde stojí, časem ale těžko určit, k čemu patří, opětovným spojením s něčím dalším změní vyznění, pak někomu překážejí, pak se třeba můžou hodit k zatížení něčeho polétavého, čímž získají novou funkci, čímž získají vůbec nějakou funkci, protože o té původní snil jen autor a i ten na ni už zapomněl, atd. A pak o ně autor zakopne, uvědomí si, že jsou mu povědomé a začne hledat, co ještě je jejich součástí a když to najde, je překvapen, že ani po desetiletích není schopen podrobit celek soudu, má takovou radost, že jej zkompletoval, rezonuje v něm ozvěna soustředění při jeho vzniku, stále netuší jestli je dobrý, nudný, špatný.