Martin Horák

Martin Horák (* 1968), Česká republika. Žije a působí v Olomouci. Foto: Tereza Darmovzalová

* 1968, Česká republika
studium: Univerzita Palackého v Olomouci, Vysoké učení technické v Brně
žije a působí v Olomouci

Martin Horák na uměleckou scénu vstoupil jako kurátor současného umění. A je to na jeho tvorbě znát. Je to konceptuální mozaika brilantních poznámek o životě s uměním. Jeho hlavním tématem je právě umění a každá jeho vrstva, strategie, přestože se na první pohled zdá, že v centru jeho tvorby je sám autor. Ať už jako umělec, bílý muž ve středním věku, otec nebo obyvatel regionální metropole. Sebemonumentalizace je ale především osobní vklad a projekce autora do jeho vlastní tvorby. Při pozornějším čtení spojuje nejenom osobní s obecným, ironii s kritikou, nostalgii s aktuálností nebo DIY s profesionalitou. V jeho dílech nakonec vítězí možná trochu překvapivě radost.  Jednak z prolomení kódu (autor nedaruje odpovědi lacino, chce, aby divák o dílech skutečně přemýšlel) ale hlavně z umění, které se nebojí klást otázky.

Mizaru, Kikazaru, Iwazaru, Šizaru, 2015–2024

Tři moudré opice zřejmě není třeba příliš představovat. Jedna si zakrývá oči (Mizaru), druhá uši (Kikazaru) a třetí ústa (Iwazaru). Méně známá je čtvrtá, Šizaru s rukama zakrývajícíma oblast genitálií, případně břicha. Koncept nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo tak doplňuje o „nekonám zlo“. Interpretace se různí a nejen mezi Východem a Západem. Není žádnou drobnou nuancí číst například Šizaru jako „nečinit zlo“ nebo „neodporovat zlému“.

Autor samozřejmě nevystavuje čtyři opice. Nabízí nám poněkud svůdnější nositele moudrosti Východu. Nositelkami výše zmíněných gest se staly akty dívek – drobnější keramické sochy s výraznou bílou glazurou. Možná jsme je už někde viděli. Nejspíš na skříni, knihovně nebo poličce.  Starší z nás v obýváku, mladší v pěkné kavárně. Pro někoho je to už starožitnost, ale rozhodně to není ukázka „vysokého“ umění, ale spíše toho, co si mohla před pár dekádami dovolit střední třída. Autor zažil největší slávu těchto dekorací a zároveň mu neunikl jejich druhý život a rostoucí zájem o ty, co neskončily v popelnicích. Nostalgie a ohlížení se do dětství a fetišizaci artefaktů z Husákova 3+1, ale narušuje morální poselství z Východu. Nebo provokuje víc nahrazení opic ženami, sexualizace tématu a zároveň přizpůsobení tématu estetickému vidění bílého muže?