Ilona Németh

Ilona Németh, žije a působí v Dunajské Stredě a v Bratislavě

*1963 (Slovensko)
studium: Vysoká umělecko-průmyslová škola v Budapešti, Maďarská akademie výtvarných umění
žije a působí v Dunajské Stredě a v Bratislavě

Ilona Németh patří k porevoluční generaci umělců a umělkyň, jejichž tvorba je přímo spojená s prostorem střední Evropy a jejím vývojem před i po roce 1989. Dílo Németh je obvykle řazeno k post-feministickému a angažovanému umění. Je tvůrkyní site-specific a „context-sensitive“ instalací v galeriích i ve veřejném prostoru. V roce 2001 realizovala s Jiřím Surůvkou projekt pro Československý pavilon na Benátském bienále. Od roku 2018 dodnes vede umělecko-výzkumný projekt Eastern Sugar V roce 2022 vystavovala na Documenta fifteen v Kasselu, na Grafickém Biennale v Lublani.  Na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě vedla Ateliér IN, nyní působí jako profesorka na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě, kde spoluzakládá studijní program Umění ve veřejném prostoru.

mARIAN rAVASZ

*1963 (Slovensko)
studium: Slovenská technická univerzita, Bratislava
žije a působí v Dunajské Stredě a v Bratislavě

Architekt, dlouholetý partner a spolupracovník Ilony Németh. Spolupodílel se na jejích projektech počínaje benátským Bienale 2001 a konče pařížskou realizací When we arrived here… (2024). Z obou olomouckých instalací má přímý autorský podíl na projektu Pamätník ženám, ktoré varili soľ.

Németh – Ravasz:
Pamätník ženám, ktoré varili soľ, Crikvenica – Olomouc, 2020-2024

Letitý zájem Ilony Németh o genderové otázky a paralelně s ním o podoby současného veřejného monumentu stojí za projektem, který opouští zdi muzea a jednou svojí částí se ukotvuje rovnou v ulicích města. „Pamätník ženám, ktoré varili soľ“ cestuje časem i prostorem. Németh plánuje a po etapách realizuje obsahovou transformaci monumetu X na monument Y, přenáší jej z bodu A do bodu B nebo nakonec C a D. Inscenovaná přenositelnost konceptu napříč širokým prostorem postsocialistické Evropy podrývá zažitá schémata univerzálních řešení, kdy, kde a jaké monumenty vztyčovat.

V Olomouci se tak dočasně objevuje torzo monumentu určeného pro chorvatskou Crikvenici. Tamní, stejně jako tuzemskou silnou tradici „mužských památníků“ Németh pietně doplňuje novým kusem, který dedikuje ženským hrdinkám. Vybírá si konkrétní předobraz a jeho formální kopii, naplněnou novým obsahem, v pečlivě zvolené vzdálenosti usazuje na nové místo.

Naša myšlienka vytvoriť pamätník ženám vo verejnom priestore v Crikvenici je založená na výskume histórie miesta, na štúdiu a počúvaní miestnych ľudí v tejto oblasti. Ovplyvnil nás príbeh miestnych žien, ktoré varili soľ počas druhej svetovej vojny. Varili soľ z morskej vody, aby pomohli prežiť svojej rodiny v čase, keď muži bojovali alebo pracovali v zahraničí. Stále žijú ženy, ktoré majú osobné skúsenosti s týmto procesom. Natočili sme s nimi rozhovory. Chceli sme vytvoriť pamätník hrdinského činu týchto žien.

Študovali sme tiež miestne umelecké dedičstvo, prítomné v meste Crikvenica: sochy a pamiatky od miestneho sochára Zvonka Cara a Zdenka Kolacia. Dielo, pamätník spisovateľa a politika Vladimira Nazoru, od Zdenka Kolacia nás veľmi zaujalo. Používa základné, jednoduché formy vo veľkom meradle, ktoré sú plné možných asociácií, ktoré rezonujú s chorvátskou a juhoslovanskou tradíciou vynikajúcich a mimoriadnych betónových alebo kamenných sôch. Táto tradícia a monumentalita nás ohromujú.

V základnom koncepte sme zmenili dielo Kolacia venované slávnej politickej a kultúrnej osobnosti – v našej koncepcii postavíme pomník hrdinskému úsiliu miestnych žien. Prispôsobili sme pôvodné dielo a transformujeme ho novým posolstvom. Forma sa mení vo významnosti a stáva sa autonómnym umeleckým dielom.

Naša myšlienka vytvoriť pamätník ženám vo verejnom priestore v Crikvenici je založená na výskume histórie miesta, na štúdiu a počúvaní miestnych ľudí v tejto oblasti. Ovplyvnil nás príbeh miestnych žien, ktoré varili soľ počas druhej svetovej vojny. Varili soľ z morskej vody, aby pomohli prežiť svojej rodiny v čase, keď muži bojovali alebo pracovali v zahraničí. Stále žijú ženy, ktoré majú osobné skúsenosti s týmto procesom. Natočili sme s nimi rozhovory. Chceli sme vytvoriť pamätník hrdinského činu týchto žien.

Študovali sme tiež miestne umelecké dedičstvo, prítomné v meste Crikvenica: sochy a pamiatky od miestneho sochára Zvonka Cara a Zdenka Kolacia. Dielo, pamätník spisovateľa a politika Vladimira Nazoru, od Zdenka Kolacia nás veľmi zaujalo. Používa základné, jednoduché formy vo veľkom meradle, ktoré sú plné možných asociácií, ktoré rezonujú s chorvátskou a juhoslovanskou tradíciou vynikajúcich a mimoriadnych betónových alebo kamenných sôch. Táto tradícia a monumentalita nás ohromujú.

V základnom koncepte sme zmenili dielo Kolacia venované slávnej politickej a kultúrnej osobnosti – v našej koncepcii postavíme pomník hrdinskému úsiliu miestnych žien. Prispôsobili sme pôvodné dielo a transformujeme ho novým posolstvom. Forma sa mení vo významnosti a stáva sa autonómnym umeleckým dielom.

Ako materiál pamätníka navrhujeme biely betón a soľný kameň. Do bieleho hladkého betónu implantujeme kúsky soľného kameňa.

Naša inštalácia je venovaná ženám v Crikvenici, symbolickému príbehu, ktorý hovorí o ženskej sile všeobecne. Projekt zatiaľ zostáva nedokončený. V Crikvenici nerealizovaný projekt je pečlivě zdokumentován, s dílčími maketami a schématy 1:1 podstupuje nový transfer. Betonový blok s exotickým přípisem „Ženama koje kuhaju sol“ nachází své dočasné místo na olomouckém náměstí Národních hrdinů … a hrdinek. Pozměněný název veřejného prostranství nepřepisuje dějine, jen je zpřesňuje, aktualizuje jejich obsah skrze obecnou platnost monumentu, který nepotřebuje pevné místo.

Handiwork, 2006-2024
(spolupráce Marián Ravasz)

Lokální, olomoucké, zacílení dlouhodobého projektu Ilony Németh testuje veřejný prostor města a názor na něj. Pohybujeme se v ploše městské památkové rezervace, ale uprostřed parkoviště.  Autorka umísťuje na náměstí zaplněné auty svoje nomády, těžko definovatelné rozměrné objekty, které zpochybňují tradiční vnímání kvality a hodnot městského prostoru. Svou formou a obsahem Kafkovsky laděná instalace stojí na dočasné náhradě dvou parkovacích stání rovnou za garáže. Varianta textilních modelů z bývalého Východního Německa se ve velkém začala po revoluci vyrábět ve slovenském Ružomberoku. V devadesátých letech komerčně úspěšný produkt symbolicky završil transformační období pozvolna mutujícího socialismu.

Ve své sebestředné utilitární důmyslnosti schránky získaly znepokojující tvar, který svým měřítkem a materiálem podtrhuje absurditu vlastní existence v jakékoliv urbánní situaci. Domácí kutilství v prefabrikované podobě balancovalo na hraně mezi sci-fi utopií a městským kýčem.

Umělecká instalace kromě asociací na doby nedávno minulé konceptuálně problematizuje současné využití nám. Republiky, cenného urbánního prostoru s jednou ze šesti barokních kašen. Garáže jako mystifikační nástroj mockumentu, s nímž v trienále s oblibou pracujeme, v úderné zkratce dokumentuje anomálie postsocialistického urbanismu, s nímž však často nevíme rady dodneška.