Andreas Fogarasi
*1977, Rakousko
studium: Universität für angewandte Kunst Wien, obor architektura
žije a působí ve Vídni
Ve svých sochách, videích a instalacích se zabývá zobrazování míst, politických myšlenek a historických událostí a analyzuje jakou roli v tomto procesu hraje kultura – umění, architektura a design. Kriticky analyzuje estetizaci a ekonomizaci městského prostoru a poukazuje nejen na společenské či ideologické proměny, jimiž tyto prostory procházejí, ale též na roli architektury a kultury v současné společnosti a dále také na hodnoty, které často nevratně ztrácíme. Fogarasiho díla, formálně inspirovaná konceptuálním a minimálním uměním, jsou dokumenty a sochy zároveň.
Nine Buildings, Stripped
Projekt „Devět staveb, odstrojeno“ dokumentuje měnící se povrch města. Shromažďuje a prezentuje skutečné fragmenty bořených nebo rekonstruovaných budov. Svázané k sobě do pevně navrstvených materiálových balíčků se stávají sochařskými portréty konkrétních míst. Výsledkem jsou obrazy-dokumenty, které odkazují ke konkrétnímu, ale referují o obecném. Mluví o péči o materializovanou paměť anebo o její absenci.
Repetitivně se autor svými čistými sestavami vrací k materiálové stopě nedávných minulostí. Cituje skrze ně jak ikonickou architekturu, která je v hledáčku často protichůdných táborů – sentimentálních památkářů a nesentimentálních investorů, tak tuctovou masovou produkci. Re-prezentace minulosti se děje uhlazenou formou bez ambic hodnotit. V křehkých balíčcích se odráží reálná dočasnost našeho žitého prostředí, naše momentálnost. Umocňuje ji představa muzealizace prezentovaných fragmentů. Fogarasiho materiálová knihovna dost dobře předbíhá systematičnost mnoha paměťových institucí. Co ztrácíme a co jsme ztratili budeme v budoucnosti vědět díky jeho subtilní materiálové revizi.
Pro Trienále SEFO 2024 Andreas do svých kompaktních balíčků uzavírá také dvě lokální, olomoucké epochy. Staví je vedle exkluzivních detailů prevotřísní pražské památky, hotelu Intercontinental. Zkostnatělé detaily místní architektonické produkce 70. let. minulého století, administarativní budovy Jednota, nás dojímají přesností hliníkových profilů a křehkostí pokřivených ploch někdejších závěsových fasád. Doba transformace prostupuje linoley a plastovými tapetami, které v porevolučních letech měly maskovat přežívající panelové konstrukce místní postmodernistické perly, budovy bývalé Přírodovědecké fakulty. Křehkost kompozic je přímou paralelou ke křehkosti životů staveb spjatých s jednou, maximálně dvěma generacemi.
Projekt vznikl ve spolupráci s Phileas – The Austrian Office for Contemporary Art.