Ala Savashevich
*1989 (Bělorusko)
studium: Běloruská státní akademie umění (Minsk), Akademie výtvarných umění (Wrocław)
žije a působí ve Wrocławi, PL
Ala Savashevich využívá výtvarné prostředky – především objekt a sochu, ale také video nebo performance – ke komentování a kritice minulé i současné politické a společenské situace. Ať už jde o reálie rodného Běloruska, celého východního bloku, ale přeneseně také všech kolonialismem stižených zemí, její práce vypovídají o kolektivní paměti, její cenzuře, vymázávání nebo aktualizaci. Obsahově navazuje na východoevropské umělecké osobnosti, které se výrazně prosadily po pádu železné opony, kdy se z vlastní zkušenosti, ale zároveň již z odstupu a svobodně vyjadřovaly k prožité totalitní realitě. Její tvůrčí jazyk je však i kvůli specifické pozici politické emigrantky zcela autentický a aktuální.
Duch (2017)
Uplynulo sedm let od realizace mé práce „Duch“, a zdálo se mi, že téma památníků bylo vyčerpáno. Nicméně různé události ukazují, že otázka památníků jako objektů paměti nebyla zcela vyřešena, ani na Blízkém východě, ani ve střední Evropě. Všechno stále nabývá nových funkcí, kontextů a vlastností. Jak jsem pokračovala v práci na téma paměti a jejích důsledcích, pozorovala jsem, že slogan „Památník“ evokuje různé pocity a vzpomínky z historie. Snažíme se vypořádat s obtížnými tématy z minulosti, někdy se na ně velmi soustředíme. Často chceme něco z minulosti vymazat, zapomenout a nevracet se k tomu, ale místo toho hromadíme vztek, který generuje ještě větší problémy. Je nám obtížné vést dialog na toto téma; neslyšíme hlasy druhých a nedáváme druhé straně možnost vyjádřit se. A pak formujeme nový obsah podle starých vzorců.
„Duch“ je interpretací mého památníku a mého postoje k památníkům, zároveň je však odkazem na existující památník Lenina z mého rodného města Stolin v Bělorusku. Moje vnímání Lenina (s vědomím historie a jeho role v ní) je zcela odlišné od starší generace. Vyrůstala jsem v jiné době, a tyto památníky mi vždy připadaly abstraktnější než těm, kteří vyrůstali v Sovětském svazu.
Výchozím bodem mé práce byl památník jako tvar, umělecká forma, a až poté jako osoba, kterou reprezentuje, v tomto případě Lenin. Moje práce ale není památník ve standardním smyslu slova. Zobrazuje nehmotného Ducha – strašidlo obcházející Evropu; kdysi živou osobu vyvolávající opravdový strach, nyní pouze obraz historie a paměti, který vyvolává obecnou nepřízeň a vztek – podobně jako duch Hamletova otce, jak píše Boris Groys v „Komunistickém postskriptu“.
V současnosti mnoho lidí památníky vnímá jako břemeno trvale vepsané do městské krajiny, nebo jej (ne)vnímá jako pozadí každodenních aktivit. Stejně i politické konflikty, které formovaly a dále formují naše města, zůstávají v každodennosti bez povšimnutí, a přesto jejich duch stále visí ve vzduchu.
Abychom mohli pomník znovu „spatřit”, znovu „objevit” jeho historii, rozhodla jsem se zaměřit na jeho oděv a vrátit mu jeho původní vlastnosti – sochařský materiál (kámen) se opět stal látkou – plstí. Postava uvnitř tkaniny mizí jako něco mytického a tajemného. A když je nepřítomná postava, vyprchává i její historie. Zůstává pouze neosobní oděv – prázdný obal. Všechno, co bylo možné vyprávět o postavě, nyní vypráví materiál – oblek a kabát. „Duch“ na podstavci je umístěn na kolečkách, což ho činí mobilním a snadno přesunutelným. Ve skutečnosti je to opak stálého, monolitického památníku, který je z definice trvale přiřazen k určitému místu.
Památníky byly postaveny, aby žily věčně, ale stárnou a odcházejí z každodenního života, někdy ze své vlastní vůle, a někdy z donucení. Dnes, když se podívám několik let nazpět na to, jak se „Duch“ proměnil, mám také mnoho otázek. Práce nehovoří o minulosti, ale o současnosti. Jak dnes pracovat s historií a jejími pozůstatky? Všichni chceme změny a čekáme na ně, ale naše názory na to, jak je dosáhnout, se příliš liší. Bude těžké něco změnit, dokud nedojdeme ke společné dohodě.