Milan Knížák

* 19. 4. 1940 Plzeň

Malíř, sochař a designér, multimediální umělec; od roku 1990 profesor a v letech 1990 – 97 rektor Akademie výtvarných umění v Praze, od roku 1999 ředitelem Národní galerie v Praze. Jeho tvorba zasáhla všechny oblasti umění včetně užitých oborů, architektury, hudby, poezie a dramatu.V roce 1964 založil skupinu Aktuální umění (od roku 1966 hnutí Aktual) a v polovině 60. let se také stal „ředitelem pro Východ“ v mezinárodním hnutí Fluxus.

Milan Knížák patří k předním představitelům českého akčního umění 60. let. Akci, happening, veřejnou exhibici považoval za jediný možný prostředek vyjadřování k dobové situaci ať už ve společnosti či v umění. Kromě dochovaných fotografických záznamů akcí, z nichž autor – v kombinaci s jinými výtvarnými technikami vytvářel samostatné panely – existují i specifické knihy dokumentů.Ty se vymykají formou i obsahem dobovým proudům oficiálního umění. Procesuálně zachycují a dokumentují aktivity autora v průřezu delšího časového údobí.

V případě Knihy dokumentů autor dotvořil s odstupem třiceti let doklady svých starších aktivit (hudební opusy, fónické a vizuální básně, manifesty,…). Zatímco tvorba z 50. let přestavuje Knížáka coby mladíka s plamennou výzvou po autentickém životě stojícího v opozici proti  bolševickému světu a vzpírajícího se šedým betonovým omezením a stereotypům společnosti. Potom v 80. letech zúročuje výsledky práce vykonané v nechtěné izolaci a v tvůrčím půstu let sedmdesátých. Variuje dřívější nápady, tvorba se odlehčuje, srší radostí i humorem. (Gina Renotière)

• Kniha dokumentů, 1952-1985, kniha – objekt, beton, sklo, papír, plátno, dřevo, umělá hmota, akryl, 320×240×230 mm, unikátní exemplář, získáno 1998, Muzeum umění Olomouc, inv. č. L 457

Kniha dokumentů je v kontextu českého výtvarného umění výjimečnou realizací. Po formální stránce autor pracoval s nepolychromovaným betonem, z něhož vytvořil obal knihy. Základní hrubé geometrické formy obalu s nekompromisně trčícími střepinami skla, ostře kontrastují s hravou barevností jemnějšího textilního hřbetu ve škále slunečního spektra. Monumentální je i obsah, který na desítkách dobových dokumentů zachycuje průřez soustředěné autorské práce. Pocit tísnivé sevřenosti mezi betonovými deskami akcentuje autentický pocit uvěznění ze života v socialismu, v době vzniku díla, jehož napětí a vnitřní poezie silně zasáhne. (Gina Renotière)

• Židle Softhard, 1974, lepená překližka, lak; v. 113 cm, š. 36 cm, h. 43 cm, získáno 2006, Muzeum umění Olomouc, inv. č. UŽ 135

Židle Softhard navržená v 70. letech Milanem Knížákem je v jeho postmoderně orientované tvorbě ojedinělá. Povrchovou strukturu asymetrické židle vytváří technika lepených dýh, následně zpracovaných do organických linií. Na pravé straně noh židle, sedáku a opěráku je židle „ukončena“ prudce seříznutým kolmým řezem. Plocha řezu je opatřena zelenou barvou. Formální i obsahové významové napětí vznikající spojením měkkých a tvrdých tvarů (protikladů měkkých linií a jejich brutálního zakončení), je zakomponováno i v názvu této židle. (Anežka Šimková)

• Bez názvu, 1964 – 1979, asambláž, kombinovaná technika; 107×85 cm, získáno 2006, Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2458