Ludvík Kohl
14. 4. 1746 Praha – 18. 6. 1821 Praha
- Historická architektura s figurální stafáží, po 1805, olej, měď, 51 × 63 cm. Neznačeno, Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2465.
- Ve vězení (Sokrates ve vězení?), po 1805, olej, měď, 51 × 63,5 cm. Na přední straně rámu kovový štítek: Ludvík Kohl., inv. č. O 2466.
Provenience: obrazy byly zakoupeny v roce 2006.
Restaurováno: bez výraznějších restaurátorských zásahů.
Pražský malíř architektonických motivů a historických kompozic, kreslíř, řezbář a rytec, školený na vídeňské Akademii v mědirytecké speciálce prof. Jakoba Schmutzera, a v neposlední řadě učitel a vychovatel. Tento syn výběrčího daní na Menším městě pražském, zároveň však pravnuk a vnuk dvou sochařů, byl v soukromí podporován jakožto nositel rodových tradic. Návštěvy v ateliéru Norberta Grunda jej uvedly na dráhu malířskou, dobová antikománie, daná epochálním objevem Herkulanea a Pompejí, jej zase přivedla ke studiu historie. Když v roce 1769 poprvé veřejně představil své dílo, byla to právě epizoda z římských dějin. Ohlas této práce mu otevřel brány vídeňské Akademie, jíž se stal členem. Krátce po návratu do Prahy v roce 1770 za situace nepříznivé umění se stal učitelem na běžné škole, přesto se hlavně v osmdesátých letech 18. století zabýval malbou zejména historického zaměření. Věnoval se i církevní tématice, ojediněle rovněž portrétům, než se v pozdější tvorbě specializoval na architektonické motivy, pointované pochmurnými epizodami. Roku 1783 založil bezplatnou nedělní školu pro umělce i řemeslníky a vytvářel kolekce předloh pro výtvarnou práci. Mezi jeho žáky patřil Antonín Machek, Josef Malínský, František Horčička ad. Kromě toho vyučoval kreslení v šlechtických rodinách. V roce 1818 mu byla z podnětu gubernia udělena zlatá medaile a od císaře Františka Josefa I. za darovaný obraz obdržel v roce 1820 jako výraz uznání briliantový prsten. Kdysi uznávaný mistr ve svém oboru byl však záhy v českém kulturním prostředí nadlouho bezmála zapomenut nebo přinejmenším byl jeho umělecký význam nedoceňován.
Olomoucké obrazy pocházejí z Kohlova přechodového období uměřeného, střízlivého novoklasicismu vstupujícího na práh citově nadsazeného preromantismu a vztahují se k jednomu z typických námětů této doby, a to vězení, kam byli uvrženi nejen zločinci, ale také nepohodlní revoltující jedinci. Právě takové osudy vzbuzovaly zájem v dobách raného romantismu.
Na prvním z olomouckých protějšků by mohlo jít o neprávem zadržovanou, úctyhodnou osobnost, jíž byl podle přípisu na rámu obrazu proslulý filozof z dob antiky, Sokrates (469–399 př. n. l.), třebaže je svým obsahem obtížně včlenitelný do sokratovské tématiky. V obrovském vězení je vyobrazena sedící, světlem akcentovaná osoba, proti níž stojí muž a k divákovi zády dvě postavy, podané na způsob potemnělého barokního repoussoiru, spoluutvářejícího potřebnou hloubkovou iluzi. Pochmurnost tohoto žalářního prostoru je násobena monochromní nahnědlou a jantarovou barevností. Tesknou atmosféru umocňuje divadelně účinný, romantický prvek – svit měsíce na oblačné obloze, již mimo dosah vězňova pohledu. Prosvítá za zábradlím v samém vrcholu nedobytného vězení. Ačkoliv zjevnou sokratovskou ikonografii na tomto obraze sotva shledáváme, je zde téměř totožné, jen zrcadlově obrácené vyobrazení oné noční oblohy jako na publikovaném obraze Sokrates ve vězení ze soukromé sbírky. Tam je ovšem zachycen dramatický okamžik, v němž filozof v okruhu svých žáků posledním gestem přijímá pohár jedu.
Pod vlivem antikizujících tendencí 18. století Kohlovy obrazy a kresby s antickou tématikou tvořily uzavřený celek. Kohl jako učitel věnoval antice enormní pozornost, překresloval vzorníky antických stavebních prvků z řady děl, jak je vydávali uznávaní architekti (Soufflot, Leroy, Stuart a Revett ad.). A právě architektonické obrazy z dob antiky Kohl zahajoval obrazem Sokrata ve vězení.
Obsahová identifikace druhého Kohlova obrazu z olomoucké sbírky je neméně obtížná. Nelze se příliš dopracovat historických záchytných bodů, neboť zpravidla jde o fabulované příběhy, s nimiž architektura a oděvy postav často neladí. Malba se vztahuje ke Kohlovu nejromantičtějšímu období, počínajícímu obdobím kolem roku 1800. Pod vlivem dobově přitažlivých tzv. gotických nebo také „černých“ románů, burcujících fantazii, zobrazoval v temných prostorách spiklence, osnující tajné úmluvy, či přinejmenším členy enigmatických organizací, přísně střežících svá tajemství.
Obrazovou koncepci řešil souvztažně s divadelní scénou. Inspiroval se třemi základními typy jevištní výpravy, jež představovaly „chrámy, slavnostní sály a žaláře“. Pro umocnění atmosféry se obracel k starším slohovým etapám. Baroko mu bylo inspirací jak pro dramatické umělé osvětlení, tak pro členitou scénografii žalářů, jak to dokládá také olomoucký obraz. Hmotná architektura s elegantně oděným vězněm v kostýmu pokročilejšího 17. století se svou výpravou blíží Kohlovu obrazu vinného sklepu s cisterciáky, nacházejícímu se v soukromé sbírce. V rámci historicko-romantického cítění simuluje ponuré prostředí nejen podle proslulých Žalářů Giovanni Battisty Piranesiho, jehož geometricky důsledná perspektiva prostoru ovlivnila i další české autory, např. J. Hagera. Kohl se inspiroval také jevištními dekoracemi italského scénografa Galli-Bibieny, jehož rytiny se vepsaly i do české barokní inscenace (např. v zámeckém divadle v Českém Krumlově). Dekorace členitých prostor raně barokních klenutých žalářů projektoval také Giovanni Paolo Gaspari na Kuksu pro zámecké divadlo hraběte Šporka. Rovněž Josef Platzer navrhoval prospekty vězení – pro valdštejnské divadlo v Litomyšli.
Kohl jako vzdělaný a svědomitý učitel znal tyto vzory a navazoval na ně. Zarážející je však uplatnění podkladové plochy v době, kdy autor zpravidla maloval na dřevo, méně často na plátno. Měď byla vhodná jako podklad pro malíře minuciézního zaměření, k nimž Kohl nepatřil a hlavně figurální stafáž pojímal zcela sumárně. V tomto případě deskriptivně pojaté architektonické prvky a detaily v podobě schodiště či kamenných kvádrů na měděném podkladu mohly být propracovány pečlivěji.
Na obou olomouckých obrazech je použita stejná paleta dosti rutinovaného malíře, nicméně mistra ve svém oboru. Přitom Kohlovou slabinou je figurální stafáž, která nebývá rovnocenným doprovodem jeho architektonicky gradované malby. (Marie Mžyková)
