Hugo Demartini

1931 Praha – 2010 Sumrakov

Hugo Demartini se v 60. letech minulého století výrazně podílel nejen na podobě českého informelu a neokonstruktivního umění, ale také počáteční fázi land artu a akčního umění. První náznaky Demartiniho budoucí progresivní orientace naznačují již práce z let 1956–1958, kdy svou pozornost stále intenzivněji obracel od plně budovaného objemu k jeho postupné dematerializaci, a to zejména v rámci dialogu s tradičními postupy reliéfní plastiky. Jakousi krajní mez těchto snah pak představovaly barevné papírové koláže z roku 1958, které lze de facto vnímat jako extrémně nízké reliéfy s téměř nulovým plastickým rozponem. Od těchto prací již nebylo tak daleko k prvním realizacím informelního charakteru, které autor označoval pojmem strukturální reliéfy. V jeho dílně vznikaly od roku 1960 až do roku 1963. Jejich základem byl nejprve probíjený plech, následně otisknutý do hlíny a potom odlitý do sádry, uzavřené na závěr patinou. Tímto postupem Demartini definitivně opustil klasické pojetí reliéfu a vydal se směrem k dalšímu experimentování, opřeném o dosažení „nulového stavu sochařství“.

V následujících letech (1961–63) vznikla v umělcově ateliéru důležitá řada Červených reliéfů, v nichž zkoumání vztahu mezi sochařsky pojímanou plochou a její dematerializací je vedeno v duchu geometrické organizace plochy – prostoru. Otiskováním jednoduchých elementů (např. krabičky, kousky latí) vzniká nejen vizuálně dramatická struktura, ale také dojem pohybu. Napětí mezi statickým a dynamickým, mezi reálným a iluzivním, se stalo v následujících letech pro autora ústředním tématem, které rozvinul v řadě reliéfů vznikajících od roku 1964. Do jisté míry ještě uvolněná struktura Červených reliéfů je v nových pracích upevněna rastrovou organizací plochy reliéfu, jenž nabývá na objemovosti použitím tak elementárního prostorového útvaru jakým je koule nebo její část, jak to výstižně dokládá vystavený Reliéf z roku 1964.

Tímto postupem sochař překročil „nulový stav“ a zároveň objevil nové možnosti artikulace dobově aktuálních sochařských výzkumů. Důsledný postup vpřed pak dovedl Huga Demartiniho koncem 60. let k dalším objevům v oblasti interakce mezi plastikou a prostorem v podobě Prostorových objektů z chromovaného plechu, v nichž se podivuhodně odráží okolní realita. (Ladislav Daněk)

• Reliéf, 1964, bílá pryskyřice; 120×82×6.5 cm, získáno 1995, Muzeum umění Olomouc, inv. č. P 1121
• Prostorový objekt II, 1969, chromovaný plech; 25×73×49 cm, získáno 1995, Muzeum umění Olomouc, inv. č. P 1122

Hugo Demartini patřil k výrazným představitelům konstruktivních tendencí v českém umění 60. a 70. let. Jeho dílo vznikalo v návaznosti na nejnovější vědecké poznatky s cílem rozšiřovat lidské poznání a vnímání světa. Ve své tvorbě využíval elementárních výtvarných forem, jako jsou bod, linie, trojúhelník, čtverec či kruh. Svá díla zbavil nejen všeho, co by mohlo svádět diváka k nějakému literárnímu výkladu, ale programově také na nezbytné minimum potlačil autorský rukopis. Jeho objekty, zbavené jakýchkoliv příkras, a navíc založených na intelektuální rozvaze, diváky ohromuje dodnes. Po víc než půl století od jejich vzniku se ukazuje, že tato na první pohled strohá díla jsou ve skutečnosti plná vzrušující výtvarné imaginace.