František Hudeček
1909 Němčice u Holešova – 1990 Praha
- Noční chodec, 1945, tužka, papír; 306×213 mm, získáno 1959. Muzeum umění Olomouc, inv. č. K 4046
Téma nočního chodce se v tvorbě Františka Hudečka objevovalo po celá čtyřicátá léta. Vracel se k němu v různých formách, technikách i s různým myšlenkovým obsahem. Silný existenciální podtext vyobrazení osamělých mužů kráčejících nočním městem zcela korespondoval s programem Skupiny 42, formulovaným Jindřichem Chalupeckým v eseji Svět, v němž žijeme (1940) a současně poskytoval Hudečkovi dostatečně širokou variabilitu uplatnění tématu, jak je možné doložit hned ve sbírce MUO na několika sbírkových předmětech (v grafických listech, kresbách i stejnojmenném obraze). Tato ikonografická šíře také poskytuje řadu interpretačních možností přístupu k dílu. Můžeme je vnímat jako blížence obrazu Kráčivec (1937) od Hudečkova přítele Františka Janouška, který Hudeček vlastnil, k němuž by vedla cesta přes Hudečkův obraz Z vysoka (1940). Nebo je možné postavy chodců vnímat jako introvertní usebrané osobnosti peripateticky měřící svým krokem otázky existence člověka… (Ivo Binder)
- Svědek, 1943, olej, plátno; 47.5×29 cm, získáno 1964. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1115
Olej Svědek patří do dlouhé řady Hudečkových kreseb, grafik a obrazů se stejným a přece pokaždé jinak uchopeným námětem nočního chodce. První realizace tohoto typu se v jeho tvorbě objevily počátkem čtyřicátých let minulého století. Avšak motiv sám zrál v Hudečkovi zřejmě už dlouho předtím. Mladý adept umění přišel do Prahy v roce 1928 z rovinaté Hané, kde prožil dětství a dospívání v Němčicích u Holešova a v Lipníku nad Bečvou. Pobyt v kamenném labyrintu velkoměsta byl pro samotářského a citlivého Hudečka mnohdy skličující. Držela ho jen víra, že se stane malířem. Sám na tu dobu ještě po letech vzpomínal jako na období, kdy byl „sužován v soutěskách ulic steskem po rozlehlosti své rodné roviny.“ A tak se z nevlídné reality utíkal ke svému malování, pro které nacházel „v období dlouhých a smutných spánků“ témata ve své zjitřené imaginaci. V roce 1940 vyšla v Programu D 40 stať Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) Svět, v němž žijeme. V jejím závěru čteme: „Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž člověk žije…Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic jiného než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.“ Víme, že tato stať na Hudečka silně zapůsobila, a tak s tragickou změnou politické situace se začal v průběhu roku 1939 měnit i Hudečkův názor na smysl umění.
Ohrožení života v samé jeho podstatě přivedlo malíře k zájmu o zázračnost okolního světa. Dříve nepřívětivé, šedivé ulice či náměstí, častokrát mu tak nepřátelského velkoměsta, se nyní staly častým námětem jeho obrazů. Hudečkovi ale nešlo jen o zachycení zázračnosti okolního světa. Chtěl ve svých obrazech zachytit rovněž pocity závrati, hrůzy a osamění, které tehdy člověk prožíval. V roce 1940 vznikají v jeho ateliéru náhle za sebou tři akvarelové realizace Nočního chodce. A tak malíř našel své erbovní téma, ke kterému se vracel po celá další desetiletí. V roce 1968 popsal fascinaci tímto motivem následovně: „Vnější podnět, který tu dlouhou řadu Nočních chodců vyvolal k životu, byl celkem náhodný: Pozdní noční procházka končinami kolem nádraží, kdy daleko široko nebylo vidět jiné světlo než po různu roztroušená blikátka a v jejich odlesku síť kolejí, rozbíhajících se jakoby do prázdna, do nicoty…A k tomu hvězdy, moře hvězd, které ve velkoměstě neuvidíte. Ale při tom zoufale černém válečném zatemnění jich bylo plné nebe. Jistě nejvýmluvnější obraz úzkostí, které člověka tehdy dusily – a zároveň nadějí, které bylo možno čerpat i z takovýchto představ člověka, ztraceného v kosmu, ale zároveň prostoupeného jeho zářením, jeho hvězdami…“ (Ladislav Daněk)
- Do prostoru, 1931, tempera, plátno; 58×52 cm, získáno 1965. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1153
V díle Františka Hudečka je znát vliv italské metafyzické malby (Giorgio de Chirico, 1888–1978), která mu byla blízká svým příklonem k fantazii a uvolněné obraznosti. Sny a vize ostatně zachycoval na svých plátnech i František Muzika (1990–1974), který kromě automatické kresby rád používal i techniku křivého zrcadla. Obraz Do prostoru je vizí snové krajiny s dominantní organickou a dynamickou strukturou (nebo také s konkretizací vnitřního malířova modelu), jejíž ladnost a dokonalý tvar narušují a spoutávají pruhy neznámé tkaniny nebo rostliny. Obraz je proveden virtuózní malířskou technikou v duchu veristického surrealismu. (Štěpánka Bieleszová)
