Běla Kolářová

24. 3. 1923 Terezín – 12. 4. 2010 Praha

• Bez názvu, z cyklu Nádobí, 1966, objekt, kombinovaná technika, získáno 2006, Muzeum umění Olomouc, inv. č. P 1233–1235

Dílo Běly Kolářové vznikalo paralelně s tvorbou jejího muže, básníka a kolážisty Jiřího Koláře (1914–2002), přičemž je podle historiků umění pro českou i světovou výtvarnou kulturu neméně důležité. Už od počátků vycházela především ze zkušeností s „ženským“ vnímáním světa a současně se vždy projevovala jako neúnavná experimentátorka s nejrůznějšími výtvarnými postupy, především potom s fotografií. O tu se zajímala od dětství a v 50. letech začala rozvíjet její výtvarné možnosti. Na přelomu 50. a 60. let se rozhodla navázat na tradici avantgardní fotografie. Přišla s různými vlastními technickými postupy, vytvářela fotografie bez aparátu, pracovala s různými přírodními i technickými materiály. Vznikaly tzv. umělé negativy, v nichž nanášela vrstvu parafínu na celofán a do ní otiskovala stopy různých obyčejných předmětů – od skalpelu a husího brku přes textilie až po části rostlin. Na počátku 60. let vytvořila první série tzv. rentgenogramů bez jakéhokoliv negativu jako krouživé záznamy pohybu světelného zdroje. V 60. letech Kolářová vznikly i soubory fotografických derealizací, v nichž se opět spojují reálné tvary s experimentálními postupy. Některé nápady a motivy rozvíjené ve fotografii později Kolářová využila i v asamblážích a kolážích, tvořených geometrickým uspořádáním drobných nalezených předmětů, sirek, zlomků žiletek, patentek, ale také bižuterie, vzorků kosmetiky, rtěnek nebo vlasů.
Právě v asamblážích a v zájmu o na první pohled marginální, banální předměty každodenní spotřeby Kolářová plně odkrývá výtvarné možnosti intimního ženského světa. Programově nerozlišovala mezi vysokým a nízkým. Všechno je pro ni neoddělitelnou součástí velké jednoty. Současně velmi citlivě umožňuje nazírání na svět ženskýma očima. Její úhel pohledu přitom není feministicky konfrontační. Vytváří svět, který mužskému oku často uniká. Je to svět drobných předmětů, rituálních dennodenních úkonů a snad bychom mohli připojit – i dívčích snů. Právě tento svět se zjevuje rovněž v objektu z cyklu Nádobí, který vystavujeme ve stálé expozici Století relativity.

• Šedý fonograf, 1962, černobílá fotografie; 265×230 mm, získáno 2006, Muzeum umění Olomouc, inv. č. F 3998

Fotografii Běly Kolářové Šedý fonograf se podařilo získat v souvislosti s její retrospektivní výstavou, která byla v Olomouci uvedena pod názvem Experiment, řád, důvěrnost: ženské rastry Běly Kolářové v roce 2006. Představen byl soubor děl vytvořený unikátní a nestandardní fotografickou cestou, spadající do oblasti experimentálních fotografických technik vytvářených bez použití fotoaparátu přímo v temné komoře. V případě Šedého fonografu autorka pracovala s rotujícím světelným prvkem, který vykreslil geometrickou stopu na umělém negativu. Její dílo mělo nezastupitelnou roli při formulaci českého konceptuálního umění, které od 60. let 20. století prosazovala spolu se svým manželem Jiřím Kolářem (1914–2002). Její fotografie nesou i znaky dobových konstruktivních tendencí. Svou lehkostí a humorem inklinují neodadaismu, volbou použitých vizuálních prvků (vlasy, sponky, líčidla) se také dotýkají feministického umění. (Štěpánka Bieleszová)