ART BRUT FILM OLOMOUC 2025

Čtrnáctý ročník nekomerční přehlídky filmů a videosnímků, věnovaných pozoruhodnému fenoménu art brut či outsider art, tentokrát portugalskému, francouzskému, anglickému a íránskému, v tom nejširším významovém pojetí.

Program:    

• 18:00 – zahájení a úvodní slovo Pavel Konečný
• Zahrada kamenů (1976, režie Parviz Kimavi, Irán, 81 minut) – projekce tříminutové scény z filmu
• Jaime (1974, režie António Reis, Margarida Cordeiro, Portugalsko, 35 minut)
• Blok filmů o outsiderech z Nové Aquitánie (2023–2024, režie Juliette Chalard-Deschamps, Francie)
  Kdo jsou ti „obyvatelé krajiny“ s B.Montpiedem a Stéphanií Birembaut (6 minut)
  André Degorças, známý jako Loulou sochař (9 minut)
  François Michaud a Antoine Paucard, dva umělci samouci (10 minut)
  Gabrielova zahrada, sochařský vesmír umělce-samouka s Yannem Ourrym (6 minut)
  Jak uchovat díla těch, kteří se inspirovali u silnice? s B. Montpiedem a H. Ferbosovou (6 minut)
• Weree (2023, režie Tal Amiran, Velká Británie, Nizozemsko, 15 minut)
• 19:45 předpokládané zakončení

Art Brut Film Olomouc 2025 se připojuje k programu festivalu EKOLOGICKÉ DNY OLOMOUC (EDO 2025)

---

TVÁŘE OUTSIDER ART / FACES OF OUTSIDER ART

Pro již čtrnácté pokračování přehlídky filmů o art brut jsme vybrali tematické zaměření na důležitý a podstatný rys spontánní tvorby zvláštních osamělých tvůrců, totiž skutečnost, že jejich výpověď má vždy jedinečnou nezaměnitelnou tvář, jež nás překvapí svojí osobitostí, ryzostí, přesvědčivostí, nečekanou obsahovou i formální odvahou a nespoutaností, originalitou, která vyvěrá především z jejich opravdu silného existenciálního prožitku světa a zpravidla nešťastně zauzleného životního příběhu. V tom se často projevuje a velkou roli (někdy přímo určující) hraje fenomén moci a bezmoci, tak typický právě pro výpověď většiny tvůrců syrového umění. Ti se objevují v různých společenských vrstvách, avšak s přihlédnutím k této optice jsou to vedle těch s primárně psychiatrickými problémy zejména námezdně pracující vesničané, dělníci, nebo emigranti, kteří se nedokázali vyrovnat se systémem a ocitli se tak na okraji společnosti. Za mnohými pozoruhodnými díly art brut stojí impulsy, vycházející z tlaku vnitřní i vnější represe. Připomeňme si jen kolik obdivovaných tvůrců art brut strávilo čas v prostředí ústavů pro duševně choré po světových válkách nebo tam skončilo jako neblahý důsledek rasismu, kolonialismu či politického útlaku. Agresivní pronásledování, bolestivé šrámy na duši, strach, úzkost či jiné zlé démony dovedou naštěstí tito tvůrci vymítat kreslením, malbou, řezbou či jinou tvořivou činností, která tak nabývá mnohdy podoby očistného terapeutického účinku.

Nadpozemská zahrada visících kamenů na suchých větvích stromů uprostřed pusté krajiny v iránské provincii Kerman je dílem hluchoněmého outsidera Darvishe Khana (1924–2007), který tímto zvláštním protestním činem reagoval na zničení svých pozemků vyvolané vládním nařízením. Původně si na živobytí vydělával pastevectvím a zahradničením, pěstoval především mandloně. V roce 1961 však program pozemkové reformy, realizovaný za vlády Rezy Šáha Pahlavího, zasáhl jeho zahradu, která postupně vyschla a on nemohl zastavit její úpadek a zánik. V nedaleké poušti si postavil stan vedle jedné ze svých zahrad a pustil se do mimořádného projektu, který po mnoha desítkách let vyústil ve vznik kamenné zahrady rozkládající se na ploše tisíc metrů čtverečních, v níž je rozmístěno stoosmdesát stromů, které nesou zavěšené shluky kamenů připomínajících zvláštní ovoce.Toto působivé a tajemnem stále zahalené dílo je svérázným dokladem vášně a umění  muže, který tvorbě zasvětil celý svůj život.

Zcela jinou podobu syrového tvořivého výtvarného projevu nám poskytne pohled na kresby farmáře a později pacienta psychiatrické nemocnice v Lisabonu, kde prožil Jaime Fernandes (1899–1969) po diagnostikování schizofrenie v roce 1938 dlouhých třicet roků, aby pouhé čtyři roky před svým úmrtím začal nečekaně vytvářet kuličkovým perem výmluvné kresby. Na nich nás (jak píše v úvodu jeho monografie teoretik Michel Thévoz) „okamžitě zaujme způsob, jakým jsou jeho postavy uvězněny v těsném lineárním rámci, kterému nelze uniknout, nebo v tísnivé prázdnotě připomínající vězení“. Fernandesovy subtilní šrafované kresby vskutku vyvolávají pocit naprosté bezmoci, ze které není cesty ven. Tragiku jeho životního příběhu pak umocňuje skutečnost, že po Fernandesově smrti zničilo vedení nemocnice většinu složek obsahujících bohužel i jeho křehké kresby.

Odlišná podoba outsider art, která se někdy pro svou nekonfliktnost blíží spíše projevům naivních tvůrců singulárního prostředí, pak byla určující pro skupinu marginálních tvůrců, jejichž osud je spojen s Novou Aquitánií na jihozápadě Francie. Více než démoni do jejich osobního vizuálního jazyka zasahovali spíše andělé. Patří mezi ně především tito čtyři samoukové, o nichž vypovídají texty Bruno Montpieda a práce režisérky Juliette Chalard-Deschamps z projektu Yanna Ourryho, zprostředkovatele kultury a dědictví v Regionální radě Nouvelle-Aquitaine, které vděčíme za poskytnutí filmů.

François Michaud (1810–1890), který celý život žil v Masgotu a v určité chvíli se projevil jako sochař samouk. O jeho životě se toho moc neví. Otec byl zedník, Michaud sám farmařil. Mezi lety 1850 až 1880 sekal sochy do žulového kamene, které vystavoval na různých místech po vesnici. Tímto způsobem obec časem proměnil v pozoruhodné umělecké prostředí s asi padesáti sochami zobrazujícími různé lidské postavy a zvířata.

Antoine Paucard (1886–1980) se živil jako farmář, ve francouzské armádě přišel při nehodě s koněm o oko, což mu však nebránilo později pracovat jako zedník a od 50. let (byl zklamán politickým životem, zastával předtím i roli starosty) se začal věnovat sochaření. Paucard vytvořil asi na třicet žulových soch. Zvláštním aspektem jeho tvorby je, že často sochy opatřoval nápisy, které vysvětlují v poetické formě zobrazenou scénu. Paucard své výtvory neprodával, shromažďoval je v samostatně vytvořeném úkrytu, který se nakonec stal malým muzeem.

Gabriel Albert (1904–2000) už jako malý chlapec chtěl být sochařem. Jenže jeho životní cesta se ubírala jinak, musel pracovat jako manuální dělník a truhlář. Nakonec, když odešel ve věku 65 let do důchodu, mohl se Albert zcela oddat své původní vášni, začal vytvářel sochy postav v životní velikosti pomocí techniky vrstvení cementu na železný rám. Všechna svá díla vystavoval v zahradě domu v Nantillé. Dvacet let, až do roku 1989, přidával další a další polychromované postavy mužů, žen, politických osobností, slavných lidí, andělů a jiných bytostí až dosáhl definitivního neskutečného počtu 420 výtvorů.

André Degorças zámý jako sochař Loulou (1940) se v mládí zajímal o stavební práce a už ve svých šesti letech postavil omítnutou kamennou zeď. Vyučil se jako zedník a kameník a pracoval několik let v zednické firmě. Není přesně známo, ve kterém roce začal s tvorbou soch, ale pravděpodobně to bylo v průběhu 70. let 20. století, kdy v Genté postupně vytvořil a rozmístil svá díla kolem domu, kde žil. Vzniklo tak jedinečné umělecké prostředí, v němž vyjádřil i svou vášeň pro astronomii a mimozemský život, například výrobou drátěného létajícího talíře, ovládaného kamennými mimozemšťany.

Naše letošní téma zaměřené na různorodost, jak bylo zmíněno na začátku tohoto textu, zakončí myslím velice přesvědčivý, na několika filmových festivalech již oceněný snímek „Weree“ anglického režiséra Tala Amirana, v němž organicky spojuje problém migrace a práce ve veřejném prostoru s citlivou dokumentací osobitě vyhraněného díla dnes již uznávaného outsidera. Johnson Weree (1970) uprchlík liberijského původu, žije dlouhé roky v Amsterodamu jako imigrant. Většinu dní tráví v místní veřejné knihovně, kde našel improvizované útočiště a utkvěle kreslí uhrančivé imaginární portréty. Tato tvořivá činnost ho udržuje při životě.Tváře a polopostavy desítek mužů a žen s charakteristickými účesy a zvláštními výrazy doplňují schematické barevné textilní vzory jejich oděvů, což je asi vzpomínka na typické africké tkaniny. Zdá se, že spojují jeho pestré vzpomínky na život v Africe se současnou životní situaci uprchlíka a jeho celoživotní sen začít znovu jako módní návrhář.

Zahrada kamenů, 1976, režie Parviz Kimavi, Irán, 81 min., – projekce tříminutové scény z filmu

Sekvence z filmu „Zahrada kamenů“ iránského režiséra a scénáristy Parvize Kimiaviho, který ve svém filmu z roku 1976 zachytil vznik zvláštního podivuhodného singulárního prostředí, vytvořeného spontánně hluchoněmým pastýřem jménem Darvish Khan, jenž měl jednoho dne zvláštní sen. Po probuzení našel kámen, odnesl ho domů a zavěsil na strom. Postupně hledal další malé i velké kameny, které zavěšoval na stromy, až se jeho rozlehlá kamenná zahrada v poušti stala slavnou, obdivovanou návštěvníky a později také místem jeho posledního odpočinku. Film získal ocenění Stříbrný medvěd na filmovém festivalu v Berlíně v roce 1976. / Zdroj: Spaces Archives

Jaime, 1974, režie António Reis, Margarida Cordeiro, Portugalsko, 35 min.

Jaime Fernandes (1899–1969), vesničan s diagnostikovanou paranoidní schizofrenií je bezesporu nejznámějším portugalským umělcem z oblasti art brut. Nedostatek uznání v jeho rodné zemi částečně souvisí se životem stráveným v izolaci. Od roku 1938 byl více než tři desetiletí hospitalizován v nemocnici Miguela Bombardy v Lisabonu, kde zemřel v roce 1969. Nečekaně začal kreslit ve věku 66 let, čtyři roky před svou smrtí.  Celé jeho známé dílo se skládá z nedatovaných kreseb, primárně vytvořených barevnými propisovačkami na různých typech papíru. Objevují se na nich imaginární zvířata, lidské nebo antropomorfní postavy v nesčetných variacích, vždy překryté hustou vrstvou linií. Postoje figur zobrazených v kresbách ovlivňují omezené rozměry papíru. Film posmrtně natočený Antóniem Reisem a jeho manželkou byl prvním veřejným impulsem pro šíření tvůrcova výtvarného díla, respektive pouze jeho malé části, která se zachovala. / Zdroj: Centro de Arte Oliva

5× o outsiderech z Nové Aquitánie, 2023–2024, režie Juliette Chalard-Deschamps, Francie, 37 min.

Scénář a koordinaci inspirativního dokumentárního projektu pěti krátkých snímků o samorostlých outsiderech tvořících na území francouzské Nové Aquitánie realizoval Yann Ourry ve spolupráci s umělcem, sběratelem a znalcem art brut Brunem Montpiedem a dalšími spolupracovníky.

•     Kdo jsou ti „obyvatelé krajiny“ s B.Montpiedem a Stéphanií Birembaut, 6 min.

•     André Degorças, známý jako Loulou sochař, 9 min.

•     François Michaud a Antoine Paucard, dva umělci samouci, 10 min.

•     Gabrielova zahrada, sochařský vesmír umělce-samouka, s Yannem Ourrym, 6 min.

•     Jak uchovat díla těch, kteří se inspirovali u silnice? s B. Montpiedem a Hélène Ferbosovou, 6 min.

Weree, 2023, režie Tal Amiran, Velká Británie, Nizozemsko, 15 min.

„Film je o uprchlíkovi z Libérie. Jmenuje se Johnson Weree. Je to umělec, outsider, spontánní tvůrce, samouk. No, v podstatě unikl občanské válce v Libérii a žije v Nizozemsku v Rotterdamu posledních 30. let bez dokumentů a bez pevné adresy a je opravdu velmi respektován a známý v oblasti umění samouků. Je zde několik výstavních galerií pro umění dělané lidmi, kteří jsou na okraji společnosti, nebo lidmi s nějakými duševními problémy. Johnson Weree je myslím dobrým představitelem tohoto druhu umělců, kteří se nezajímají o mainstream nebo o politiku. Dělá umění jen proto, že je potřebuje, a umění je pro něj jediný způsob, jak se potýkat s traumatem, které utrpěl, když unikl občanské válce. Jeho existence je opravdu nejistá. Takže žije třicet let v Evropě, ale nikdy nedostal žádný azylový status a žije, jak jsem řekl, bez domova. Strávil jsem s ním při natáčení filmu pěkných pár měsíců. V dokumentu Were‚ mě zajímá, jak lze kreativitu využít při zvládání traumatu pomocí umění jako formy léčení.“ / Zdroj: Tal Amiran