Odešla Eleonóra Pražáková, výrazná osobnost spjatá s fenoménem olomoucké kresby

Nora, jak jsme ji oslovovali, byla z těch, kteří se neradi prosazovali a z řady olomouckých tichých, nenápadných umělkyň a umělců, které jsem měl možnost blíže poznat, byla vedle kreslířky Inge Koskové (* 1940) jedna z nejtišších… O svém umění nerada mluvila, ale na druhé straně dovedla být umanutá a dokázala jít za svou tvůrčí představou důsledně, až na dřeň právě řešené výtvarné problematiky.

Počátky její nenápadné tvůrčí dráhy jsou spojeny s jejím studiem v letech 1968–1972 na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě u profesora Gabriela Štrby. Během studia se věnovala figurální kresbě a malbě. Po absolvování školy se přestěhovala do Olomouce a začala vytvářet figurální suché jehly, pro něž si zvolila motiv vyhnání Adama a Evy z Ráje, jenž lze v obecnější rovině chápat jako dilema vztahu mezi Bohem, mužem a ženou. Toto téma, v ještě obecněji formulované rovině jako vztah mezi člověkem a Bohem, se v její tvorbě projevoval až do konce její tvůrčí dráhy.

O několik let později však Nora začala souběžně s figurálními kresbami vytvářet ještě jiný typ kreseb, které již dávaly tušit, že její projev směřuje k osobitému řešení tehdy aktuálních problémů ve sféře geometrického umění. Tyto kresby fixem nebo černou tuší většinou formátu A5 byly totiž zbaveny jakékoliv narativnosti a směřovaly v duchu Nořina světonázoru k čistě výtvarnému ztvárnění tak závažných fenoménů jakými jsou čas, energie, světlo atd. Tento soubor kreseb je důležitým dokladem, že její výtvarný výraz, stále víc se soustřeďující rovněž na tázání po základní funkci bodu nebo linie ve vztahu k dané ploše (kterou chápala jako výsek universa), se bude co nevidět ještě víc radikalizovat. Stalo se tak v roce 1984, kdy vznikly první série rýsovaných kreseb kružítkem na milimetrovém papíře. A od nich už byl jen krůček k systémovým sériím z let 1985–1986, v nichž se s naprostou důsledností a až neuvěřitelnou trpělivostí zabývala v různých, předem přesně daných poměrech vztahů mezi čtvercem a kruhem.

Tyto obrazce ovšem Nora nechápala pouze jako ryze estetické, dokonalé geometrické formy, ale naopak jako formy živé, prodchnuté duchem a ducha symbolizující. Autorka svůj tvůrčí přerod později popsala následovně: „Asi od roku 1981 se má tvorba orientovala více na postavy vyjadřující touhu po splynutí člověka s Bohem, a tak se postupně konkrétní postavy vyzařující energii vzhůru a odtamtud ji přijímající, proměňovaly v abstraktní kresby vyjadřující právě tuto energii. S tím samozřejmě souvisí hledání řádu, který se projevuje v prostoru a čase. Přítomnost můžeme analyzovat, jen když se vrátíme do minulosti, k prvopočátku, ke dřeni. Proto mě zajímaly ty nejjednodušší prvotní formy a jejich možnosti výtvarného vyjádření, jako jsou bod, čára, trojúhelník, čtverec, kruh. A to byl už jen krůček k řešení vztahů mezi čtvercem a kruhem, které skýtají nekonečné variace. Následně jsem tedy zkusila „studeným“ kružítkem „mechanicky“ kreslit kruhy bod po bodu sledující horizontálu a vertikálu v určitém poměru. Pak jsem kresby navrstvila. Užasla jsem, že výsledný obraz vyzařoval duchovní rozměr.“ (Pražáková, 2013).

Kdyby Nora nevytvořila už nic jiného, než zmíněné formátově komorní série (převážně formátu A4), tak dřív nebo později bude její jméno trvale zapsáno do dějin českého geometrického umění nejen 80. let. Nora se však v duchu své umanutosti následně rozhodla dát nabytému poznání výsostně definitivní tvar v podobě závěrečné, vše dosavadní shrnující a vizuálně i obsahově strhující sérii 40 kreseb na křídových papírech formátu 100 x 70 cm, kterouž se definitivně zařadila mezi výrazné geometrické tvůrce té doby. Přední teoretik geometrických tendencí Jiří Valoch se o těchto kresbách vyjádřil v tom smyslu, že obsahem a provedením máme v jejím případě co do činění „s naprosto unikátním řešením, které je ve zdejším (českém) kontextu naprosto nevídané.“ (Valoch, 208).

Po tomto mimořádném výkonu se Nora na několik let odmlčela a ke kresbě, tentokrát volněji traktované, se vrátila v roce 1989 v suchých pastelech kosmologicko-náboženského ražení, v nichž pokračovala až do roku 1992. Svou potřebu vyjádřit barvami a elementárními formami harmonické vztahy tehdy osvětlila následovně: „Tak, jako se rozrůstal hmotný svět v tento nádherný svět objektů, barev, tvarů, vztahů, přestávaly mi stačit černá a bílá, a tak jsem začala kolem poloviny 80. let rýsovat barevnými tuhami, ale nakonec jsem energie a vztahy vyjadřovala barevnými pastely. Tři základní barvy světla a jejich promíchání tvoří duhu všech barev.“ 

Pak opět nastala delší odmlka a ke kouzlení se světlem snoubeným s geometrií se Nora po několika kratších kresebných epizodách vrátila k soustavné práci až v posledních letech a vše nasvědčovalo tomu, že nové práce jsou dalším podivuhodným dokladem Nořiny neochvějné cesty za světlem poznání.

Tvorba Nory Pražákové tak patří mezi jedinečné příspěvky k fenoménu olomoucké kresby, jejímž patrně nejvýraznějším specifikem je svébytná práce se světlem, reflektující v různých podobách zdejší unikátní duchovní prostor.

Ať její duši provází věčné světlo, ke kterému se tato originální a skromná kreslířka intenzivně vztahovala od počátku svojí tvůrčí dráhy.

za celý kolektiv Muzea umění Olomouc a blízké výtvarné přátele Ladislav Daněk, kurátor sbírky malby 20. a 21. století