AKTUALITA | 26. 1. 2015 Čtyři obrazy ze sbírky olomouckého arcibiskupa Prečana, které po roce 1948 zabavil komunistický režim, převzali v Muzeu umění Olomouc v rámci procesu majetkového narovnání mezi státem a církvemi zástupci olomouckého arcibiskupství...

AKTUALITA | 26. 1. 2015 

Čtyři obrazy ze sbírky olomouckého arcibiskupa Prečana, které po roce 1948 zabavil komunistický režim, převzali v Muzeu umění Olomouc v rámci procesu majetkového narovnání mezi státem a církvemi zástupci olomouckého arcibiskupství. Olejomalby, které původně zdobily Prečanovu rezidenci na Svatém Kopečku, však i nadále zůstanou v depozitáři muzea, jemuž je arcibiskupství dlouhodobě zapůjčí. Muzeum umění Olomouc a arcibiskupství tak pokračují v dlouholeté příkladné spolupráci, která dokazuje, že se lze v otázce církevních restitucí vyhnout napětí a nedorozumění.

Navrácené olejomalby pocházejí ze 17. a 18. století, ani u jedné se však dosud nepodařilo vypátrat konkrétního autora. Podobiznu muže a Podobiznu ženy z roku 1612, jejichž autorem je pravděpodobně slezský malíř, zakoupil arcibiskup Prečan v roce 1938 od prostějovského starožitníka Seidla. Drobný, zhruba 40×30 cm velký formát potrétu byl podle historičky umění Heleny Zápalkové na počátku 17. století velmi oblíbený. „Luxusní oblečení portrétovaných sice naznačuje, že jde o šlechtický pár, ale absence erbů neumožňuje jejich bližší identifikaci,“ dodala vedoucí sbírkového a výstavního odboru Muzea umění Olomouc.

Další dva obrazy o rozměrech cca 80×60 cm zobrazují zhruba tříleté dívenky. Jejich oděv ukazuje na aristokratický nebo dobře situovaný měšťanský původ. „Obě dívky jsou zpodobeny v celé postavě. První z nich drží v ruce malý devoční obrázek s datací 1773 a postavou poustevníka, pravděpodobně sv. Antonína Velikého, druhá má v ruce obrázek uctívaného zázračného obrazu chrudimského Krista Salvátora,“ popsala Zápalková portréty, které mohou souviset i s konkrétní událostí, například s uzdravením či návštěvou konkrétní svatyně.

Samotné předání obrazů bylo spíše symbolické – arcibiskupství totiž obrazy muzeu zapůjčí. „Považujeme za důležité, aby cenné sbírky arcibiskupství mohly sloužit široké veřejnosti. A spolupráce s Muzeem umění je nejlepší možností, jak toho dosáhnout,“ uvedl generální vikář olomouckého arcibiskupství Mons. Josef Nuzík.

Muzeum umění Olomouc o církevní sbírky koncepčně a dlouhodobě pečuje v Arcidiecézních muzeích v Olomouci a v Kroměříži. „Smluvně podložená spolupráce muzea a arcibiskupství, potažmo konkrétních farností, funguje na jednoduchém, ale oboustranně výhodném základu. Na jedné straně je církev, která disponuje hodnotnými uměleckými skvosty, a na druhé straně je naše instituce, která předměty z církevních sbírek spravuje, vystavuje a odborně zhodnocuje,“ vysvětlil ředitel muzea Michal Soukup. Dokladem funkčnosti tohoto modelu je podle něj existence obou arcidiecézních muzeí. „Jeho smysluplnost ale potvrzují hlavně desetitisíce spokojených návštěvníků. Vždyť jen olomoucké Arcidiecézní muzeum si od roku 2006 prohlédlo více než půl milionu lidí,“ doplnil.

Jedním z důsledků návštěvy muzea přitom podle něj může být poznatek, že církev již stovky let pečuje nejen o duchovní rozměr života, nýbrž také o kulturní hodnoty, které lze bez nadsázky označit za náš národní poklad. „Troufám si tvrdit, že už nyní se nám tak daří uskutečňovat tzv. kooperační model soužití církví a náboženských společností a státu, o jehož naplňování usiluje současný ministr kultury Daniel Herman,“ uvedl ředitel Muzea umění Olomouc s odkazem na nedávný rozhovor ministra pro magazín Christnet.cz, v němž své cíle ohledně vztahu mezi církvemi a státem charakterizoval takto: „Standardem evropského modelu soužití církví a náboženských společností a státu je takzvaný kooperační model. Na jedné straně jde o odluku církví od státu, co se týká jejich vnitřního života, jejich financování; na straně druhé pak jde o kooperaci v oblasti péče o kulturní dědictví, v oblasti školství, zdravotní a sociální péče, vězeňské duchovní služby či působení v ozbrojených složkách. Tento model, fungující v zahraničí, je důkazem, že církve a náboženské společnosti na jedné straně a stát na straně druhé mohou být velmi dobrými partnery, a že jejich spolupráce přispívá k blahu občanů i těchto zemí samotných.“